Zemřít v SSSR

Příběh, který se opravdu stal.... Přibarven a aromatizován. Pamatujete na dobu, kdy se jezdilo z naší socialistické vlasti na brigády do SSSR? Říká vám něco Krasnodar? A nebo jste jako já mladí a v době sametoové revoluce jste byli v druhé třídě? Na historii byste neměli zapomenout. Čtěte dál a uvidíte, jaké to je zemřít v SSSR...

Chrám Vasilije Blaženého na Rudém náměstíZbyněk Vacek

Jmenovala se Marie a pracovala tehdy jako dvacetiletá v Moskvě. Čechoslovácká chargé d'affairs pro československé brigádníky v Krasnodaru. Jako každý rok vlaky přivážely ticíce brigádníků na pomoc sovětským soudruhům. Stávaly se různé věci, ale Marie vždy vše zvládala s klidnou hlavou a kde nepomohla diplomacie, pomohl její šarm a krása dvacetiletého děvčete. Jednoho dne se ale stalo něco, co nikdo nepředvídal.

Na jednoho z inženýrů, kteří vedli brigádníky, spadla cihla. Tedy, ne přímo na něj, spadla vedle něj, ale jak se lekl, dostal infarkt a bylo pozdě volat záchranku. Doktor konstatoval smrt. To ovšem znamenalo průšvih. Mrtvý brigádník! Musíme ho převést do vlasti! Marie měla o zábavu postaráno. Nebožtíka převezli do krasnodarského špitálu a šoupli ho do mrazáku a mezi tím Marie horečně sháněla spoj, který by převezl tělo do Prahy. Po dvou dnech horečného vyjednávání se povedlo najít letadlo Aeroflotu, které slíbilo vzít ex-inženýra do Moskvy, odkud byl přímý spoj na Prahu.

Marie tedy odletěla do Moskvy napřed. Když však ani po třech dnech nedorazila na Šeremeťjevo pozinkovaná rakev, začala po ní sháňka. Marie za pomoci místních milicionářů prohledala všechna letiště v Moskvě, každý jejich kout, zákoutí, ale rakev s inženýrem nikde. Kdyš se na pátý pokus povedlo kontaktovat člověka, který měl let na starosti, zjistilo se, že rakev byla omylem naložena do jiného letadla. Destinace: Valdivostok. "To je konec," říkala si Marie. "Co teď?" Avšak, nedalo se nic dělat, a tak Marie sedla na nejbližší letadlo a letěla do Valdivostoku.

Tam strávila další čtyři dny vyjednáváním. Možná to nevíte, ale když máte v letadle mrtvolu, můžou cestující odmítnout tímto letadlem letět a aerolinky jim musí sehnat jiné. Proto bylo velice těžké sjednat nějaké letadlo. Před cestujícími se musel fakt, že je na palubě i rakoev, tajit. Ale kde nepomohlo vyjednávání, pomohly Mariiny dívčí vnady. Takže za několik dní byla rakev na cestě do Moskvy. Ne však Marie. Lety do Moskvy byly na další týden dopředu vyprodány. Mrie tedy odlétla až za týden.

Na moskevském letišti zamířila ihned do letištní márnice. Tam jí však zřízenec řekl, že tam žádného inženýra nemá, ať se jde podívat. A vskutku, inženýr opět záhadně zmizel. Poté, co se Marie dohadovala s několika dalšími lidmi, kteří měli márnici na starosti, zjistila, že tělo se převáží po třech dnech do nemocnice na patologii, kde je uloženo v mrazáku. Do které nemocnice inženýra-nebožtíka převezli, však nikdo nevěděl. Nastalo další pátrání, dotazování a dohledávání všech dokumentů o přepravě, rozhovory s šéfem letiště, s primáři nemocnic a s československým konzulátem. Nakonec se našla ta správná nemocnice.

Můžete třikrát hádat, co se stalo, když Marie vešla na patologii. Inženýr nikde. Primář patologie se smutně podíval na něšťastnou a nebohou Marii, pokýval a pravil:"Mrtvoly, ke kterým se do tří dnů nikdo nepřihlásí, jdou automaticky na zpopelnění. To je předpis." V SSSR měli na vše předpisy. Primář tedy vydal oficiální zprávu s razítkem a poslal Marii na hřbitov do krematoria.

Když tam Marie dorazila, bylo asi půl páté. Na krematoriu visela cedulka s otevírací dobou. Do čtyř... "Škoda," řekla si Marie a vrátila se zpátky do svého moskevského bytu. Druhý den přispěchala do krematoria. Podle cedulek "výdej uren" se šipkami dostala se Marie až k malému okénku na konci chodby, které spíš vypadalo jako nějaká pokladna na nádraží. Za okénkem seděla babuška v šátku a četla Izvěsti. Marie zaklepala a slušně pozdravila. "Bumágu!" ozvalo se zpoza okénka. Marie tedy podala onen orazítkovaný papír a bábuška se na něj podívala. Po chvíli na něj otiskla další razítko a vrátila ho Marii. Pak vstala a sundala z police po její pravici urnu. Otevřela ji a položila ji před sebe na stůl. Sáhla za sebe a vytáhla lopatku, takovou lopatku, co jí používáme na uhlí, kteým topíme v kotli. Pod sebou měla kýbl s popelem, předklonila se, nabrala dvě lopatky onoho popela a nasypala je do urny. Urnu zavřela, podala Marii a "do svidaňja".

Čí to byl popel a jestli to nebyl třeba popel z kamen se dnes asi už nedozvíme. Co víme jistě je, že popel nakonec dorazil do Československa a byl řádně pochován. A Marie? Získala novou zkušenost...

Jména osob i některých měst byla změněna.