Budova číslo tři, chlouba hradecké univerzity(c) UHK, www.uhk.cz
Jsou čtyři hodiny a dvacet pět minut ráno. Můj telefon mě budí jednou z těch odporných melodií, kterým jej výrobce obdařuje do základu, a musím uznat, že v tuto hodinu zní ještě odporněji. Vařím si kafe, beru si batoh a odcházím směr Praha - Hlavní Nádraží. Vlak odjíždí kupodivu načas, a tak klidně zapínám empétrojku a poslouchám svou oblíbenou muziku, kterou jen občas přehluší jízda po kovovém mostě nebo volání "přistoupili?". V Hradci je už v osm hodin velice živo, před rozkopaným nádražím lelkují a zevlují ukrajinští dělníci a všude okolo pobíhá bezpočet spěchajících pracujících občanů našeho státu. K Univerzitní budově číslo tři, moderní to chloubě Hradeckého vzdělání, jdu pěšky. Je vedro, všude jezdí spoustu aut a první dojmy z města nemám příliš valné.
Přicházím k budově Univerzity, která se nachází nedaleko od centra v zelenější části města a vytváří tak moderní spojnici mezi historií a bolševickým sídlištěm. Jsem tu brzy a tak zaujímám strategické místo před posluchárnou A17, kde se má konat první část přjímacího řízení z ruštiny. Zanedlouho se kolem začínají potulovat potenciální spolužačky (jsme na pedagogické fakultě) v krátkých šatech s výstřihy kamsi k pupíku a nebo v chic kostýmkách s krátkou sukní. Jedno je však spojuje, nebo tedy spíš většinu z nich. Mají někde ukrytou novodobou bibli ruštiny - Radugu. A kdo ji nemá, alespoň si nese Ruštinu pro samouky. Zdá se, že nikdo nikoho nezná, a tak nikomu není do družného hovoru. Otevírají se dveře a jsme zváni do učebny. Zanedlouho se již píší testy, které, ač nejsou příliš složité, jednou svou částí ničí všechny - špatně okopírovaný dopis psaný psací azbukou je jen těžko čitelný a je nutné tam správně doplnit koncovky sloves. K ústní zkoušce postupují všichni. Při čekání, než příjdu na řadu, se dávám do řeči s jednou milou a moc hezkou slečnou z Litoměřic. Téma, které nás spojilo byla (jak jinak) diskuse o testu a výsledcích, ale taky touha zajít pak někam do hospůdky na pivo. Při ústních zkouškách se mě ptali na to odkud jsem, a když zjistili, že jsem studoval v Praze na Pedagogické Fakultě UK, hned se mě ptali na jména lidí od nás z katedry rusistiky a lingvodidaktiky, čímž se ústní zkouška změnila na neformální rozhovor v ruštině. Dohromady ze dvou set bodů mám sto osmdesát pět, takže spokojenost.
S Ivetou, to je ta milá slečna, se nám nepodařilo nikoho na hospůdku přesvědčit, a tak jsme vyrazili sami. Bylo to krásné odpoledne s krásnou slečnou, která měla jen jednu vadu na své kráse - přítele. Ale to už tak prostě bývá Mimochodem, hospodu "Černý kůň" na malém náměstí vřele doporučuji, kromě dobrého piva a výtečné krmě tam mají i tancující servírku!
V podvečer jem pak dorazil do hotelového domu Academic nedaleko univerzitní budovy, kde jsem se ubytoval a dostal jsem se na pokoj s dalším budoucím studentem Ondrou, který dělal nazítří zkoušky na farmacii. S ním jsem taky večer navštívil Černého koně, kam jsme zašli na sklenku bílého. Servírky na mě nenápadně pomrkávaly, ale ta tancující tam nebyla.
Ráno jsem se s Ondrou rozloučil a popřál mu hodně štěstí, jeho čekala fyzika, chemie a biologie a mě angličtina. Dal jsem si snídani a vyrazil k učebně A10, kde se konala druhá část mého letošního přijímacího řízení. Iveta tam už seděla, tak jsme se dali do řeči. Musím říct, že už dlouho jsem si s nikým tak dobře nerozuměl a náš styl humoru se skvěle doplňoval. Ještě jeden den a zdravili bychom se "wata-pa-ňumba". (pozn.: Cimrman - Afrika). Pak nás opět nahnali do posluchárny, kde nám bylo sděleno co nesmíme, dostali jsme testy a začal diktát. Bože! Hrůza... Horší výslovnost než měl diktující, má snad jen domorodec z Džbuti. Test byl spíše o chytácích, a věřtě, že nemít už za sebou z Prahy dva semestry anglické morfologie, asi bych se i nachytal. V další části testu byla pak oprava textu a nakonec ještě všeobecné znalosti studenty též přezdívané "tipsport". Jak milé pak bylo pro mě překvapení, když mezi postupujícími k ústní části zaznělo moje jméno jako první! Všichni jsme totiž z toho testu měli velice špatný pocit. Po písemné části jsme zašli opět s Ivetou do Černého koně a úsměvy servírek zdály se mi čím dál tím milejší a upřímnější.
Ústní část zahrnovala diskusi nad vytaženou fotografií, což byla pro mě maličkost. Nakonec jsem dostal krásných 44 bodů z 50ti a s celkovým pčtem 171 z 200 a uspokojením z dobře vykonané práce jsem se vydal na cestu domů. Stihl jsem kupodivu i vlak, ve který jsem již nedoufal.
Musím ale uznat, že nakonec se mi v Hradci moc líbilo a že i přes nevalné ranní nádražní přivítání se mi Hradec opravdu zamlouvá. A jestli se tam nakonec vážně dostanu, a že to vypadá nadějně, vážně se tam těším...
PS: a tebe, Iveto, moooc pozdravuju :-)
