Tolerance vůči náboženským a národnostním „menšinám“ v Turecku ?

Současná vládnoucí ideologie v Turecku je svérázný unikátní hybridní  směs se sunnitskou-ultranacionalistickou ideologií a od ní nelze očekávat minimální toleranci

 Moje křestní jméno je Yekta a příjmení Geylani. Nesměl jsem ani jedno ale ani druhé v Turecku používat, jen proto že byly kurdská. V Turecku jsem se domáhal používání kurdského křestního jména soudně až v roce 1998, kdy shodou okolností předseda Ústavního Soudu se jmenoval Yekta aniž by byl Kurdem.Nekurd kurdské jméno směl používat, ale Kurd nikoliv!

Potlačování Kurdů, Židů, Asyřanů a Řeků pokračovalo i po založení turecké "republiky" v roce 1923 (kterou evropští politici dlouho prezentovali jako moderní stát a jeho zakladatele jako moderního vůdce). V tom krvavém procesu potlačování mimo jiné zakázali i kurdská jména a to nejen křestní či příjmení, ale i jména obcí, měst, řek, hor a dokonce zvířat. Najednou moje rodné město Farqin, které bylo před naším letopočtem hlavním městem Arménského království a následně mezi 9.-11. stoletím hlavním městem Kurdského království, přejmenovali na Silvan. Neoficiální hlavní město Kurdistánu Amed, přejmenovali na Diyarbakir. Kurdská jména, kurdská hudba, kurdský folklór, kurdská literatura, to vše bylo zakázáno, dokonce se Kurdové nesměli ani ve své mateřštině modlit! Téměř ve všech kurdských městech založili „internátní školy“, kam násilně zavřeli kurdské děti z vesnic a kde se je snažili je asimilovat. Tyto děti nesměly během školního roku opustit "školu"! A každé ráno musely zpívat téměř fašistický zpěv, že jsou Turci a že jsou hrdí že jsou Turci a jeden Turek má cenu světa.... To byla moderní forma turkifikace, kterou Turci praktikovali několik let s evropskými dětmi z Balkánu, z Ukrajiny a z Ruska (janičáři).Teprve nedávno Turecky stát pod tlakem Evropy částečně povolil kurdská jméno osob ale nikoliv měst, řek, hor nebo zvířat!Valná část Kurdů v Turecku umí turecky, byť často nedostatečně a s kurdským přízvukem, ale jsou oblasti kde hlavně ženy neumějí turecky!

Původní Osmanská říše relativně byla kosmopolitní, než Francouzi z jedné a Němci z druhé strany začali zasazovat nejen mezi intelektuály, ale především mezi vojáky nacionalismus. V každém případě ta tehdejší velmoc měla ve strukturách turecké armády svou nacionalistickou elitu. Před I. světovou válkou dostali armádu do svých rukou Němci, vyškolení nacionalisté, kteří mají na svědomí genocidu Arménů. Po porážce přišla k moci Francie, vyškolená vojenská nacionalistická „elita“ vedená Mustafou Kemalem „ Atatürkem“ a tito začali dokončovat to, co nestačila dokončit první proněmecká elita, to jest masakr židů, Řeků, Asyřanů, Kurdů, Jezídů atd. Evropa ani nechce vědět, že odsun a masakr židů v „moderním Turecku“ začal dřív, než v samotném hitlerovském Německu. A ironií dějin je to, že tureckou nacionalistickou ideologii „vědecky“ vytvořili židovští a kurdští sociologové!

Evropa, Japonsko tu hru s ultranacionalismem poznala ve svých kruzích a tu zrůdnou ideologii opustila, ale Turecko nikoliv ! Ani I. světová válka se nijak nedotýkala Turecka, Turecko jen přišlo o část území, které drželo násilím. Ale ani II. světovou válku neprožili Turci tak, aby poznali, co všechno nacionalisticko-rasistická ideologie může způsobit, proto nadále, do dnešního dne hrají tou strašidelnou kartu této ideologie. Jménem této ideologie de facto Turci dosud měli zisk, když třeba vyhnali židy, získali jejich majetek, či když masakrovali Řeky a vyhnali je, opět získali jejich majetek a o to se snaží i u Kurdů, bohužel doposud úspěšně. Turecko proto je ultranacionalistickým, vojensko-policejním státem. Neexistuje jedna jediná turecká nenacionalistická, liberální strana, která by při volbách dosáhla nad 0.5 %! A od takového státu žijícího s touto ideologií, nelze očekávat nějakou omluvu vůči Arménům ! 

Současná vládnoucí strana přinesla do té ultranacionalistické státní ideologie ještě sunnitskou ideologii. To znamená, že současná vládnoucí ideologie je svérázný unikátní hybridní  směs se sunnitskou-ultranacionalistickou ideologií a od ní nelze očekávat minimální toleranci vůči jak náboženským ale ani národnostním „menšinám“. Jen podotýkám, že v Turecku šíité nejsou, jsou zde ale tzv. anatolští alavité, kteří s šiítismem nemají nic společného než to, že formálně uznávají Alího! A těch alavitů je nejméně 16 miliónů a bez práva na svojí modlitebnu, kde během modlitby třeba tancují!!!

 Proto v Turecku ani za součastného stavu ale ani v brzké budoucnosti nelze očekávat minimální toleranci vůči jak náboženským ale ani národnostním „menšinám“.