Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Anarchokapitalismus, díl třináctý: Životní prostředí

Ochrana životního prostředí je jednou z oblastí, které se běžně uvádějí jako příklad oboru, kde takzvaně selhává volný trh, takže jej musí regulovat stát. Na rozdíl od většiny odvětví regulovaných státem, kolem kterých se točí mnoho debat a emocí, není ochrana životního prostředí v diskusích o anarchokapitalismu tak často přetřásána; jen jako obvykle skoro všichni „vědí“, že to musí dělat stát, protože jinak „by to nefungovalo“. Pojďme si tedy toto téma rozebrat trochu hlouběji.

Občas se sám sebe ptám, jak vlastně stát zastává roli ochránce životního prostředí z praktického hlediska; a na rozdíl od ostatních odvětví kupodivu nemohu na první pohled kolem sebe odpovědět, že to dělá špatně. U ochrany životního prostředí je totiž problém, že není vůbec jasné, co je vlastně výsledkem, když to někdo dělá dobře. Může to být naprosto nedotčená příroda a lidé žijící na stromech, nebo také „trvale udržitelný rozvoj“, případně cokoli jiného. Jediné přijatelné měřítko je tedy asi to, že by příroda měla vypadat tak, jak to nejlépe vyhovuje lidem; a nejlepší cestu k dosažení takového stavu představuje volný trh. Zde bychom tedy mohli skončit odkazem na jedenáctý díl a prohlášením, že veřejná prostranství by neměla existovat a o ochraně přírody na každém pozemku rozhodne jeho vlastník. Raději ale anarchokapitalistické postoje vysvětlím podrobněji.

 

Ochrana životního prostředí ukazuje –patrně lépe, než cokoli jiného– nesmyslnost nejrůznějších metod sbírání podkladů pro centrální plánování založených na tom, že se vláda lidí na něco ptá, nechá je o něčem hlasovat a podobně. V naší populaci není málo takových, kteří na jedné straně tvrdí, jak příroda trpí, zlý průmysl ji ničí, lidé trápí zvířata, velkoměsta pohlcují lesy, a když domluví, odejdou do svého teplého velkoměstského bytu, kde si pochutnají na geneticky upravených kuřatech, zapijí je umělým průmyslovým sajrajtem, umyjí se v teplé vodě a jdou spát do dřevěné postele. Přesně tito lidé často znehodnocují výsledky hlasování tím, že se hrdě hlásí k co nejstriktnější ochraně přírody, aniž chápou, že tím neomezí jen nějaké „zlé podnikatele“, ale zejména jejich zákazníky, tedy sebe. Z tohoto důvodu může jít demokratické rozhodování o ochraně přírody právě proti hlasujícím.

 

Proč by se ale majitelé soukromých pozemků měli starat o přírodu? Nedají raději přednost finančnímu zisku? Inu, tyto dvě věci jdou velmi často ruku v ruce. Vlastní-li někdo kus přírody, kterou lidé ocení, je možné na tom vydělat; a čím více to oceňují, tím jsou možné výdělky vyšší. Dále také platí, že čím méně takových míst bude (tedy čím bude příroda „ohroženější“), tím bude jejich cena vyšší a motivace k jejich likvidaci nižší (vizte první díl).

 

Občas se lze setkat s argumentem, že kdyby různé přírodní rezervace měly své majitele, nikdo jim nemůže zabránit, aby si uprostřed svého netknutého a nádherného lesa postavili třeba výrobní linku. To by sice teoreticky udělat mohli, avšak je to krajně nepravděpodobné. Kdo chce výrobní halu, ten tím sleduje většinou zisk; a přesně proto nemá důvod stavět ji v lese, za který jsou někteří ochotni zaplatit jen proto, aby zůstal netknutý (což mohou být jednotlivci, ale třeba také sdružení lidí, kteří se na to složí, případně podnikatel, který chce na přírodní rezervaci nějak vydělat). Pro továrníka je tedy obecně výhodnější koupit pozemek, jehož tržní cena bude nižší (nebo lokalita lepší).

 

Totéž platí i pro ochranu ohrožených živočichů. Protože stát typicky nedovoluje na takových zvířatech vydělávat (příkladem budiž slonovina), není motivace pro jejich ochranu zrovna vysoká a pytláci je vybíjejí bez ohledu na cokoli (vizte jedenáctý díl a v něm tragédii obecní pastviny). Jeden příklad za všechny: v Americe žilo několik milionů bizonů, na nichž byla velmi závislá kultura a společnost Indiánů, kterých se chtěla americká vláda zbavit; roku 1871 tedy schválil kongres zákon, který povoloval úplnou likvidaci bizonů (každý lovec mohl zastřelit jakéhokoli bizona bez ohledu na to, kdo jej vlastnil), což vedlo téměř k jejich úplnému vyhubení (roku 1889 jich zbylo celkem 542 kusů). Když byl onen zákon zrušen, vznikla „Společnost za záchranu bizona“ a mnoho soukromých bizoních farem. Dnes již bizoni k ohroženým druhům nepatří; jejich počet je odhadován na tři sta tisíc kusů.

 

Velký problém pro životní prostředí představuje znečištění. Kdo zabrání tomu, aby se odpad z chemické a průmyslové výroby vypouštěl přímo do řek? Majitelé těch řek, pochopitelně; ti mohou v takovém případě žalovat toho, kdo jim znečišťuje řeku (možný průběh takových soudních sporů v bezstátní společnosti je popsán v následujících dvou dílech). I kdyby si znečišťovatel zakoupil ten kus řeky, do kterého vypouští svůj odpad, stejně to nic neřeší, neboť stále poškozuje všechny vlastníky oné řeky směrem po proudu, kteří by jej mohli žalovat, nebo se pokusit hájit svá práva jinak; ve světle toho se jeví stavba čističky a nevypouštění škodlivin jako rozumná investice. Podobný princip lze uplatnit i na zamořování ovzduší.

 

Ale co s odpadem? Neudělali bychom si bez existence států z planety jednu velkou skládku? Při takových úvahách je nutné si uvědomovat, že bez států by neexistovaly žádné „veřejné pozemky“; každý pozemek by měl svého vlastníka, který by byl skládkou poškozen. Likvidace odpadu by tedy byla provozována podnikateli, kterým by za tuto službu platili ti, kdo se chtějí odpadu zbavit.

 

Mnozí v souvislosti s odpadem namítají, že stát podporuje a dotuje recyklování, takže je potřebný. K čemu je taková recyklace vlastně dobrá? Jednak snižuje množství odpadu a jednak šetří nové přírodní zdroje. Na druhou stranu i samotný proces recyklace nějaké zdroje spotřebovává (jednak přírodní, ale také lidskou práci a tak dále). Jak tedy najít tu správnou míru, co ještě recyklovat a co už ne? Bystřejší čtenáři už asi tuší, že odpověď na tuto otázku se nalézá v prvním dílu tohoto seriálu. Když je levnější vyrábět z odpadu nové výrobky, než na jedné straně zpracovávat odpad a na straně druhé těžit další suroviny, znamená to, že recyklace zdroji skutečně šetří. Je-li tomu ale naopak, znamená to, že zdroje spotřebované procesem recyklace jsou vzácnější, než zdroje potřebné k likvidaci odpadu a těžby nových surovin. Jinými slovy platí, že recyklace šetří zdroji právě a pouze tehdy, když je –bez jakýchkoliv dotací– zisková. Státní dotace recyklace jsou tedy škodlivé a vedou k plýtvání.

 

Dalším oblíbeným tématem je trvale udržitelný rozvoj. Tato doktrína káže, abychom nespotřebovávali takzvané neobnovitelné zdroje (případně její slabší verze neobnovitelné zdroje spotřebovávat povoluje, leč pouze za podmínky úplné recyklovatelnosti). Existuje předpoklad, že bezstátní společnost by se touto tezí neřídila; ony to ostatně nedělají ani současné státy, ač lze argumentovat, že některé vlády se o to do jisté míry alespoň občas snaží. Jaká je však největší chyba této doktríny? Zcela ignoruje vývoj. Není úplně nepodobná svého času uznávané středověké teorii o maximální možné velikosti města, jež vycházela z toho, že takové město bude zásobováno koňmi, kteří vozí obilí z okolních polí, přičemž kvůli dané minimální velikosti půdy nutné k uživení člověka a koně porostou od určitého počtu obyvatel vzdálenosti do takové míry, že koně překonávající tyto vzdálenosti spotřebují pro vlastní zasycení všechno obilí, jež je třeba přepravit. Stejně krátkozraká a naivní je doktrína trvale udržitelného rozvoje, když předpokládá, že lidstvo bude získávat energii stále stejnými způsoby. Například taková ropa: dochází, před dvaceti lety měla dojít za dvacet let, dnes má dojít za dvacet let, a za dvacet let patrně též dojde za dvacet let. Všechny tyto předpovědi počítají se současným množstvím známé ropy, avšak neuvažují, že nedostatek zvyšuje cenu, která motivuje podnikatele k vyhledávání dalších zdrojů. A už vůbec nezohledňují možnost, že by třeba časem ropa nemusela vůbec být základem našich paliv (dříve bylo uhlí a tak dále). Slovy profesora Juliana Lincolna Simona: „Doba kamenná také neskončila proto, že by došel kámen.“

 

Podobný problém představuje kácení deštných pralesů. Zatím to životu na Zemi nevadí; až to vadit začne, budou lidé ochotni věnovat své zdroje k řešení tohoto problému a naleznou řešení (to může spočívat v sázení nových stromů, vykupování relevantních pozemků těmi, kdo kácet nechtějí a tak dále). To, že můžeme vidět hypotetický problém v budoucnu, ještě neznamená, že nás dnes musí vláda nutit investovat zdroje k jeho řešení; čím blíže nějakému problému budeme, tím ochotněji budou lidé věnovat prostředky dobrovolně. Nemluvě o tom, že se daný problém často ukáže býti zcela iluzorním; příkladem budiž globální oteplování, do jehož „řešení“ jsme investovali tolik zdrojů, aby se poté ukázalo, že šlo o výmysl několika takzvaných „expertů“.

 

Historie ukazuje, že veškeré pokusy o řešení „globálních problémů“ jsou buď neúčinné, nebo řeší něco, co vlastně ani skutečným problémem není, případně obojí. Navzdory tomu, kolikrát už někdo bil na poplach ve jménu „zachraňování planety“ a kolikrát byli lidé násilím nuceni financovat „řešení problému“, se ještě nikdy nestalo, že by nějaká taková snaha vedla k jakémukoli smysluplnému výsledku; nejednou se však ukázalo, že jsme pouze zbytečně plýtvali zdroji pod taktovkou nějakých „expertů“ na cosi. Svobodný trh naopak schopnost řešení problémů již prokázal (například nahrazením uhlí –coby paliva dopravních prostředků– ropou).

 

Závěrem podotýkám, že i v případě péče o životní prostředí, máme –podobně jako v ostatních oborech lidské činnosti– dvě možnosti: nechat svobodné lidi, aby se sami rozhodli, co vlastně chtějí, a své preference vyjádřili na volném trhu; nebo lze rozhodování o vzácných zdrojích svěřit do rukou vlád a takzvaných odborníků, u kterých můžeme jen těžko říci, zda je pochybnější jejich odbornost, nebo motivace vytvářet problémy, jen aby si udrželi práci (vizte uniklou mailovou komunikaci „vědeckých“ špiček kolem umělé kauzy globálního oteplování). Co je lepší, ponechám na zvážení každého čtenáře. V příštím dílu se konečně dostaneme k jednomu ze základních rozdílů mezi anarchokapitalismem a minarchií, totiž k soukromému a státnímu soudnictví.

Autor: Urza | neděle 19.1.2014 20:02 | karma článku: 10,75 | přečteno: 537x
  • Další články autora

Urza

Anarchokapitalismus: Závěr

Tímto článkem seriál o anarchokapitalismu končí. Upřímně doufám, že alespoň některým čtenářům přinesl něco zajímavého, případně vysvětlil potenciální nejasnosti ohledně tohoto myšlenkového směru; a je-li díky tomuto seriálu něčí pohled na svět nyní liberálnější, byla má snaha úspěšná a čas strávený psaním přinesl kýžené ovoce.

16.2.2014 v 22:22 | Karma: 14,11 | Přečteno: 657x | Diskuse | Politika

Urza

Anarchokapitalismus, díl bonusový: Boření mýtů

V tomto bonusovém dílu k seriálu o anarchokapitalismu budou rozebrány některé široce rozšířené mylné myšlenkové konstrukty, na něž lze velmi často narazit v diskusích o bezstátní společnosti a které se typicky vyznačují tím, že obsahují jakýsi implicitní předpoklad, který je v nich většinou velmi dobře ukrytý a navíc na první pohled vypadá pravdivě. Úkolem tohoto článku je na takové předpoklady poukazovat a následně je vyvracet.

16.2.2014 v 20:02 | Karma: 12,34 | Přečteno: 571x | Diskuse | Politika

Urza

Anarchokapitalismus, díl šestnáctý: Armáda

Poslední díl tohoto seriálu rozebírá téma pravděpodobně nejobtížnější – totiž obranu bezstátního území proti vnějšímu agresorovi, o kterém lze téměř s určitostí předpokládat, že se bude jednat o nějaký stát, neboť co svět světem stojí, se ještě svobodní lidé, kterým nikdo nevládne, nikdy nepokusili obsadit nějaké velké území a podrobit si tamní obyvatelstvo; války byly od nepaměti záležitostmi vlád a mocipánů, nikoliv jejich poddaných, kteří však vždy nesou následky a trpí za rozhodnutí svých vládců, kteří je maximálně dokáží čas od času –za jejich peníze– masovou propagandou přesvědčit o tom, že válku vlastně chtějí.

9.2.2014 v 20:02 | Karma: 10,43 | Přečteno: 545x | Diskuse | Politika

Urza

Anarchokapitalismus, díl patnáctý a 1/2: Zločin a trest

Ačkoliv bylo v patnáctém dílu o volnotržní vymahatelnosti práva bezpečnostními agenturami zmíněno odškodné, které by po dopadení musel zaplatit zločinec své oběti, zatím jste se nikde v celém seriálu neměli možnost dočíst nic o trestání těch, kteří nějakým způsobem poruší cizí vlastnická práva. To bych rád napravil v rámci tohoto textu, ve kterém nabídnu několik alternativ, jak by se volný trh v anarchokapitalismu mohl s daným problémem vypořádat.

6.2.2014 v 20:02 | Karma: 8,36 | Přečteno: 362x | Diskuse | Politika

Urza

Anarchokapitalismus, díl patnáctý: Vymáhání práva

Čtrnáctý díl popisuje svobodné soudnictví; ukazuje, proč soukromí rozhodci řeší spory morálněji a efektivněji než státní soudci, avšak zabývá se jen řešením sporů jako takových, zcela pomíjí vymahatelnost soudního rozhodnutí; ta je klíčová zejména v případech, kdy někdo spáchá zločin a sám moc dobře ví, že by jej každý soud shledal vinným, takže nemá o žádnou arbitráž zájem. Cílem tohoto textu je vysvětlení, jak by si s takovými zlosyny poradila anarchokapitalistická společnost.

2.2.2014 v 20:02 | Karma: 7,93 | Přečteno: 549x | Diskuse | Politika
  • Nejčtenější

Trump se vrátí do Bílého domu. Urval klíčové státy, prohlásil se vítězem

5. listopadu 2024,  aktualizováno  6.11 11:49

Sledujeme online Donald Trump zvítězil v amerických prezidentských volbách. Získal klíčovou Pensylvánii, jeho...

Nenávidím vás všechny! Hollywood je v šoku z Trumpova vítězství

6. listopadu 2024  14:46

Šok, zlost, zklamání a smutek. Tak se dá shrnout reakce Hollywoodu a amerických tvůrců na vítězství...

Čeká nás zlatá éra Ameriky, uzavřeme hranice, slíbil Trump ve vítězné řeči

6. listopadu 2024  7:55,  aktualizováno  8:55

Výsledek amerických prezidentských voleb je dosud největším politickým vítězstvím. Za jásotu svých...

Mám rakovinu, oznámil ministr Válek. Objevil ji screening, čeká jej operace

8. listopadu 2024,  aktualizováno  9:48

Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek oznámil, že má rakovinu. Prohlásil to na tiskové konferenci k...

Feriho převezli do vězeňské nemocnice. Hrozila nákaza HIV, uvádí média

11. listopadu 2024  8:04,  aktualizováno  9:35

Bývalý poslanec Dominik Feri, který si odpykává trest za znásilnění dvou dívek a další pokus o...

Ostrov Amorgos coby novodobá řecká tragédie. Místní tu nový přístav nechtějí

12. listopadu 2024

Politika řecké vlády vedoucí k omezování návštěvnosti oblíbených kykladských ostrovů má jeden...

Inflace se na dvojce neustálí ani příští rok. Zdraží potraviny i služby

12. listopadu 2024

Premium Cíl centrální banky – růst cen o dvě procenta ročně – už není na dohled. Ještě v létě bankéři...

Jak konec války potrápí Česko. BIS varuje před migrací veteránů i mafií

12. listopadu 2024

Premium Nově zvolený prezident USA Donald Trump se netají snahou ukončit v co nejkratší době válku na...

ANALÝZA: Podpora na fakturu. Americké volby ukázaly, že celebrity nefungují

12. listopadu 2024

Premium Máme ji rádi a její hodnoty také, zvlášť když nám za to pořádně zaplatí: v Americe vyšlo najevo, že...

  • Počet článků 24
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 586x
Živím se jako programátor (především S&F MMO her), vystudoval jsem informatiku na matematicko-fyzikální fakultě UK a jeden den v týdnu učím na gymnasiu informatiku a matematiku jako externista.
Mezi mé největší zájmy patří rodina (manželka a tři děti), fantasy a sci-fi (tvorba a hraní her, čtení knih, čtení a psaní povídek, sledování filmů), práce a přemýšlení (o Bohu, politice, společnosti, ekonomii). Jsem libertarián-anarchokapitalista; rád na toto téma píši články zejména pro Mises Institut.

Seznam rubrik