Vaše teorie je docela zajímavá, nicméně staví na dvou zásadních věcech: 1. Máte soudce, který rozhoduje a to je prvek státu a protiklad anarchie. 2. Předpokládáte, že škůdcovo vlastnictví bude dostatečné na to, aby oběti kompenzoval újmu. A tohle je naprosto zásadní. Tohle nefunguje už nyní, kdy soudci rozhodnou o náhradě a oběť ji nikdy nedostane, protože kde nic není, ani smrt nebere, natož poškozený ... :-).

Existence soudce není výsadou státu.  Soudce je vždy tam, kde se lidé rozhodnou, že své spory nebudou řešit násilným způsobem.   Co se týče odškodnění existuje mnoho variant, jak z agresora něco dostat.

Tělesný trest by zamezil většině drobných přestupků. V jednom "zastrčeném" státě (omlouvám se, ale jméno si již nepamatuji) se trestá řidič pod vlivem alkoholu tvrdě. Přiváží jej na mírně nakloněnou desku. Přikryjí speciální dekou aby nedošlo k zranění jiných orgánů. Z deky kouká jen trestaného holý zadek. 30 ran prutem při prvním provinění  a při druhém přestupku snad 50 ran. Opilý řidič je v tomto státě stejně vzácný jako zatmění slunce.

Vsadím roční příjem, že by Cikáni s krádežemi přestali do měsíce.

Morální problém: Někdo mi zabije malé dítě. Dejme tomu, že se nespokojím s finanční kompenzací (z miliónu různých důvodů). Nespokojím se ani se zabitím pachatele (z miliónu různých důvodů). Budu chtít oko za oko, zub za zub. A nenechám se přesvědčit. Mohu zabít jeho dítě? Asi ten otazník na konec věty nepatří.

Ne to nemůžete.  Trestat musíte jen agresora.  Svobodná společnost nezná nic takového jako je kolektivní vina.

Zajímavou možností vymožení peněz od lidí, kteří na to nemají, je prodej do otroctví. Většina to patrně bude vidět jako nemorální, ale...

Myslím, že by mohla být stanovena nějaká základní pravidla ohledně chování k otrokům, a otroctví by pak mohlo být i jen dočasné. 

Každopádně je třeba akcentovat, že současný systém v podstatě ignoruje náklady oběti spojené s vymožením spravedlnosti, a ty jsou bohužel poměrně často tak vysoké, že se oběť o vymožení spravedlnosti ani nepokouší.

Tak to, co popisujete, není de facto otroctví, ale závazek k tomu, že budu pro někoho pracovat, pokud to dobře chápu. A je-li to tak, připadá mi to zcela korektní.

Že se zavážu k tomu, že když pro mě někdo něco teď udělá, budu já pro něj pak pracovat, tak to je vlastně půjčka, jen se splácí prací.

Nikdo neví jak to bude ve svobodné společnosti fungovat, jisté ale je, že potřeba vypořádat se nějakým způsobem se zločinem přinese mnoho alternativ z nichž se některá může nakonec stát normou, podle které se pak bude postupovat.

Teď opět v televizi běží cyklys Dobrodružství kriminalistiky. Během pár týdnů budou dávat díl, který bude vyprávět o Henry Fieldingovi a jeho činnosti na poli spravedlnosti, která vyústila v založení profesionálního policejního sboru - Scotland Yardu. Jde ho taky použít jako empiricky získaný protiargument anarchokapitalistického teoretizování.

Tak ho použijte, do toho.