Anarchokapitalismus, díl čtrnáctý: Soudnictví
Proč vlastně nahrazovat státní soudy těmi soukromými? Základní důvody jsou dva: soudnictví je v rukou státu jednak nemorální a jednak neefektivní. Nemorálnost spočívá jako vždy v tom, že vlády financují soudy z daní, které vybraly pod hrozbou násilí; platit musí každý, ať už chce, nebo nechce, což je neetické a nepřijatelné. Neefektivitu pak lze spatřovat ve fungování soudů samotných: soudci leckdy rozhodují naprosto absurdně, litera zákona je často stavěna nad obsah a prakticky vždy nad přání soudících se stran, za pochybení soudu (nejedná-li se o prokazatelně zlý úmysl) nikdo nenese zodpovědnost a není výjimkou, když soudní řízení trvá dlouhá léta (a prakticky nic nelze rozsoudit za méně než řadu měsíců).
Hned na počátku obhajoby svobodného soudnictví považuji za důležité zmínit se o tom, že myšlenky, které jsou v tomto článku prezentovány, rozhodně nepopisují nějakou neověřenou teorii. Příkladů dobře fungujících bezstátních soudů lze najít mnoho. Když pomineme anarchistické společnosti jako například středověký Island či Irsko, kde žádné státní soudy vůbec nebyly, lze najít i mnoho příkladů soukromého soudnictví fungujícího paralelně se soudy státními. Kupříkladu kupecké právo, které vzniklo v Anglii kvůli neschopnosti státních soudů řešit spory obchodníků, nebylo nijak podporováno státní mocí a rozhodnutí kupeckých soudů nebyla vynucována násilím; přesto –či možná právě proto– bylo tak úspěšné, že se časem stalo právem mezinárodně uznávaným. Téměř totožným vývojem prošlo i námořní právo. Z novodobé historie lze uvést velký rozmach arbitrárních společností v USA, které rozhodly miliony sporů; ač byla do roku 1920 jejich rozhodnutí právně zcela nezávazná, jejich služby byly hojně vyhledávány a využívány.
Tyto příklady jasně vyvracejí poměrně široce rozšířený mýtus, podle kterého je soudní systém k ničemu, neexistuje-li represivní složka vymáhající jeho rozhodnutí silou; prokazatelně tomu tak prostě není. Proč? Důvodů je mnoho. Zaprvé existují i jiná „potrestání“ než násilná agrese (například kupecké právo bylo prosazováno ostrakizací: s obchodníkem, který nerespektoval rozhodnutí soudu, přestali ostatní uzavírat kontrakty, čímž prakticky zničili jeho živnost; v dnešní době se informace šíří velmi účinně, což činí ostrakizaci patrně mnohem efektivnější než dříve, kdy mohl ostrakizovaný řešit svou situaci tím, že se přesunul dostatečně daleko). Zadruhé platí, že násilná řešení sporů jsou obecně drahá; pro obě strany může být mnohdy výhodnější obrátit se na rozhodce dobrovolně –a respektovat jeho rozhodnutí– než vstoupit do otevřeného konfliktu (zejména v případě, kdy arbitr nalezne rozumný kompromis). Zatřetí mohou existovat spory, ve kterých si nejsou ani jejich účastníci úplně jisti, kdo je vlastně v právu a skutečně jim záleží na nalezení pravdy; tam pak může moudrý soudce pomoci bez použití násilí velmi snadno. A začtvrté může rozhodce objevit řešení problému, které oběma stranám vyhovuje, jen k němu z různých důvodů nedošly samy. Rozhodně neobhajuji tezi, že by snad mohly být všechny konflikty řešeny pouze soudy bez silových složek prosazujících jejich rozhodnutí; poukazuji pouze na fakt, že i soudy, jejichž rozhodnutí nejsou vynucována násilím, mohou v masovém měřítku řešit pře ke spokojenosti jejich účastníků.
Kdo by v bezstátní společnosti soudce jmenoval? Odpověď je jednoduchá: rozhodci by byli „jmenováni“ lidmi samotnými prostě tak, že by tito požádali o jejich služby. Soudcem by mohl být naprosto kdokoliv, na kom se obě strany sporu shodnou, ať už se jedná o dědu z Kanady, co vyřezává totemy, který rozsoudí sousedský spor na vesnici, nebo o renomovanou korporaci působící řadu let v soudnictví, která provede komplikovanou arbitráž mezi jinými obrovskými korporacemi. Poptávka po takových službách by na volném trhu dávala vzniknout firmám, které by se živily právě rozhodováním sporů.
Soudcem tedy může být kdokoliv. Jak se ale v rámci nějakého sporu znesvářené strany shodnou, který rozhodce jejich spor vyřeší? Inu, především je tu obrovská skupina případů, ve kterých tento problém pravděpodobně zcela odpadne. Jedná se o neshody kolem nějaké existující smlouvy; ve svobodné společnosti bez centralizovaného soudnictví lze předpokládat, že každá smlouva bude obsahovat klauzuli o tom, který arbitr bude řešit případné neshody kolem daného kontraktu – tímto způsobem lze totiž předejít problémům jen za cenu vynaložení minimální námahy. O komplikovanější smlouvy se pak může arbitrážní společnost starat komplexně, tedy od jejich návrhu až po řešení případných pří. Když žádná smlouva neexistuje a spor vznikl spontánně, zbývají dvě možnosti: buď se obě strany mají zájem nějak dohodnout (protože bojovat by bylo drahé a riskantní), takže se shodnou na arbitrovi, který je pro obě strany přijatelný; nebo alespoň jedna ze stran o mírové řešení zájem nemá, čímž se budeme zabývat v patnáctém dílu.
Nejčastější –ač velmi krátkozraká– námitka proti takovému systému zní asi takto: „A co zabrání soukromým rozhodcům, aby spor vyřešili ve prospěch toho, kdo více zaplatí?“ Odpověď je velmi jednoduchá: to hlavní, z čeho soukromí arbitři žijí, je jejich dobré jméno. Jakmile o ně přijdou a ukážou se býti úplatnými, lidé přestanou jejich služby vyhledávat. Názor nezainteresovaného okolí určuje důvěryhodnost soudu kritickou pro jeho přežití. Tendence k úplatnosti jsou naopak mnohem vyšší ve státní sféře, kde může zkorumpovaný soudce dělat jedno pochybné rozhodnutí za druhým, ale dokud jej někdo nenachytá prakticky s úplatkem v ruce, zůstává dále soudcem a lidé mu své případy svěřovat prostě musejí. Že jsou soukromí rozhodci mnohem hůře uplatitelní než ti státní, nejlépe ukazuje fakt, že se na ně lidé po stovky a tisíce let s důvěrou obracejí a za jejich služby platí, ač mají většinou možnost využít takzvaně „zdarma“ služeb státu.
Dobrá pověst soukromého soudu nestojí pochopitelně jen na nestrannosti a neúplatnosti, nýbrž i na jeho efektivitě, spolehlivosti, rychlém rozhodování a vstřícnosti k zákazníkům. Na rozdíl od soudů státních, které mají svůj příjem z daní jistý a nemohou o něj přijít, takže jim je celkem jedno, jak jejich služby vnímají zákazníci, se totiž musí soukromí rozhodci hodně snažit, aby si své klienty udrželi a nalákali další. Neexistuje žádný důvod, proč by zrovna v poskytování spravedlnosti na volném trhu neměl existovat konkurenční boj snižující cenu a zvyšující kvalitu služeb.
Přes všechny tyto nesporné výhody svobodných arbitrů oproti státním soudcům zbývá jedna zásadní otázka. Podle jakých zákonů budou soukromí rozhodci soudit, když nebude existovat jednotná státní legislativa? No přece podle takových, které lidem nejvíce vyhovují; tak už to na volném trhu bývá. Každý z milionů podnikatelů, kteří se rozhodnou živit jako svobodní soudci, bude mít svou vizi toho, jak by mělo „správně“ vypadat právo. Někteří z nich předem deklarují zákony, podle kterých budou rozhodovat, jiní se spolehnou na zvykové právo, další zvolí systém precedentů kombinovaný s osvícenými rozhodci, případně může kdokoliv přijít s kombinací výše uvedeného, nebo s něčím úplně novým. Ti, jejichž způsoby budou lidem vyhovovat, vydělají; ostatní zkrachují.
Nezavládne ale pak v soudnictví naprostý chaos, když bude každý arbitr rozhodovat podle jiných zákonů? Zde je opět třeba připomenout, že řešení úspěšná na volném trhu jsou právě ta, která lidem nejvíce vyhovují. Ve společnosti, kde panuje v právu zmatek, bude pravděpodobně existovat poptávka po sjednocení, což dá vzniknout i nabídce: skupiny soudců sjednotí své zákony a způsoby rozhodování ve snaze získat konkurenční výhodu nad ostatními a nalákat více klientů, kteří nebudou mít chuť studovat pro každý spor (či smlouvu, kterou uzavírají) jiná pravidla či zákony. Lze předpokládat, že nakonec zůstane několik málo osvědčených metod, které se budou měnit jen minimálně v případě potřeby zákazníků; ostatně historie ukazuje, že problém s příliš velkým počtem rozdílných způsobů řešení soudních sporů ve volnotržním soudnictví nenastává.
Tento způsob tvorby zákonů má jeden fascinující důsledek: pravidla vznikají právě tak, jak si lidé, kterých se to týká, přejí. Není třeba platit žádné (potenciálně zkorumpovatelné) zákonodárce, kteří budou násilím vnucovat společnosti svou představu o právu; není zapotřebí žádné komedie zvané „demokratické volby“, ve kterých se snažíme odhadnout, která z politických stran splní alespoň zlomek svých slibů. Lidé mohou o zákonech rozhodovat prostě tak, že je jednak vytvářejí a jednak podporují ty, jejichž zákony jim vyhovují, a to přímo tím, že jim platí za řešení sporů.
Často se lze setkat s námitkou, že celé bezstátní soudnictví skončí tak, že zákony budou nastaveny jen ve prospěch bohatých a mocných, zatímco „obyčejný člověk“ nebude mít šanci domoci se práva. Jen máloco je pravdě vzdáleno více. Na prosazení škodlivého zákona je v anarchokapitalismu zapotřebí, aby jej začalo prosazovat velké množství nezávislých soudců, přičemž lidé by s tím museli souhlasit minimálně do takové míry, aby jim kvůli tomu nestálo za to začít masově využívat arbitrážní služby jiných rozhodců; když však pravidla justice určuje stát, postačí k přijetí takového zlovolného zákona souhlas několika málo (často úplatných) jedinců.
Ač tedy není idea soukromého poskytování soudních služeb tak absurdní a šílená, jak se na první pohled může zdát, vyhýbali jsme se doposud rozboru případů, ve kterých alespoň jedna ze stran není nakloněna smírnému řešení sporu. Co potom? Odpověď na tuto zajímavou otázku naleznete v dílu patnáctém.
Urza
Anarchokapitalismus: Závěr
Tímto článkem seriál o anarchokapitalismu končí. Upřímně doufám, že alespoň některým čtenářům přinesl něco zajímavého, případně vysvětlil potenciální nejasnosti ohledně tohoto myšlenkového směru; a je-li díky tomuto seriálu něčí pohled na svět nyní liberálnější, byla má snaha úspěšná a čas strávený psaním přinesl kýžené ovoce.
Urza
Anarchokapitalismus, díl bonusový: Boření mýtů
V tomto bonusovém dílu k seriálu o anarchokapitalismu budou rozebrány některé široce rozšířené mylné myšlenkové konstrukty, na něž lze velmi často narazit v diskusích o bezstátní společnosti a které se typicky vyznačují tím, že obsahují jakýsi implicitní předpoklad, který je v nich většinou velmi dobře ukrytý a navíc na první pohled vypadá pravdivě. Úkolem tohoto článku je na takové předpoklady poukazovat a následně je vyvracet.
Urza
Anarchokapitalismus, díl šestnáctý: Armáda
Poslední díl tohoto seriálu rozebírá téma pravděpodobně nejobtížnější – totiž obranu bezstátního území proti vnějšímu agresorovi, o kterém lze téměř s určitostí předpokládat, že se bude jednat o nějaký stát, neboť co svět světem stojí, se ještě svobodní lidé, kterým nikdo nevládne, nikdy nepokusili obsadit nějaké velké území a podrobit si tamní obyvatelstvo; války byly od nepaměti záležitostmi vlád a mocipánů, nikoliv jejich poddaných, kteří však vždy nesou následky a trpí za rozhodnutí svých vládců, kteří je maximálně dokáží čas od času –za jejich peníze– masovou propagandou přesvědčit o tom, že válku vlastně chtějí.
Urza
Anarchokapitalismus, díl patnáctý a 1/2: Zločin a trest
Ačkoliv bylo v patnáctém dílu o volnotržní vymahatelnosti práva bezpečnostními agenturami zmíněno odškodné, které by po dopadení musel zaplatit zločinec své oběti, zatím jste se nikde v celém seriálu neměli možnost dočíst nic o trestání těch, kteří nějakým způsobem poruší cizí vlastnická práva. To bych rád napravil v rámci tohoto textu, ve kterém nabídnu několik alternativ, jak by se volný trh v anarchokapitalismu mohl s daným problémem vypořádat.
Urza
Anarchokapitalismus, díl patnáctý: Vymáhání práva
Čtrnáctý díl popisuje svobodné soudnictví; ukazuje, proč soukromí rozhodci řeší spory morálněji a efektivněji než státní soudci, avšak zabývá se jen řešením sporů jako takových, zcela pomíjí vymahatelnost soudního rozhodnutí; ta je klíčová zejména v případech, kdy někdo spáchá zločin a sám moc dobře ví, že by jej každý soud shledal vinným, takže nemá o žádnou arbitráž zájem. Cílem tohoto textu je vysvětlení, jak by si s takovými zlosyny poradila anarchokapitalistická společnost.
Další články autora |
Barbaři na hranicích. Fotky od Hamásu zahanbily západní média
Seriál Pokud vás už válka na Blízkém východě unavuje, podívejte se na fotky ze 7. října loňského roku. Ty...
K romskému chlapci po konfliktu s učitelem jela záchranka. Zasáhla policie
Policie řeší incident, při kterém se v Koryčanech na Kroměřížsku fyzicky střetl učitel s žákem....
Pavel ve volební kampani porušil pravidla, zjistila kontrola. Trestu unikne
Premium Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (ÚDHPSH) nedávno zveřejnil...
Zemřel český raper Pavel Protiva. Bylo mu sedmadvacet let
V sedmadvaceti letech zemřel raper Pavel Protiva, informovalo hudební vydavatelství Blakkwood, pro...
Matka žáka přišla do školy na schůzku, na chodbě vlepila učitelce facku
Napadení učitelky základní školy ve Zlíně matkou jednoho z žáků řešili městští policisté. Žena,...
Skutečný sex, nahota, spousta krve. Divákům feministické opery se udělalo zle
Osmnáct diváků Stuttgartské státní opery potřebovalo o víkendu pomoc kvůli nevolnosti po zhlédnutí...
Na D4 srazilo auto člověka, který zastavil kvůli defektu. Směr na Prahu stál
Dálnici D4 na 11. kilometru u Jíloviště uzavřela v pátek před polednem ve směru na Prahu nehoda...
Francie chystá zvýšení daní pro bohaté. Odborníci varují před vlnou emigrací
Francie se léta potýká s obrovskými dluhy. Tamní premiér Michel Barnier proto přišel s plánem,...
Rusko začalo novou ofenzivu v Kurské oblasti, prorazilo ukrajinskou obranu
Ruská vojska tento týden v Kurské oblasti na západě země, kam na počátku srpna vpadly ukrajinské...
Rozdáváme měsíčkový šampon od Weledy ZDARMA
Jak připravit koupel vhodnou přímo pro vaše miminko? Přihlaste se k testování a vyzkoušejte jemný dětský šampon a sprchový krém v jednom. Měsíčková...
- Počet článků 24
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 586x
Mezi mé největší zájmy patří rodina (manželka a tři děti), fantasy a sci-fi (tvorba a hraní her, čtení knih, čtení a psaní povídek, sledování filmů), práce a přemýšlení (o Bohu, politice, společnosti, ekonomii). Jsem libertarián-anarchokapitalista; rád na toto téma píši články zejména pro Mises Institut.