Deník maturantů

Prvního září bylo před nedávnem, ale mnohým z nás přijde, že už je to docela dlouho, první den školy, první den z těch několika málo dnů maturitního ročníku. Dlouho očekávaný den, na který se mnoho studentů netěší, mnozí ho nemají rádi, někteří ho dokonce nenávidí. Letní prázdninám na čas odzvonilo, teď nám bude pro změnu „hrát“ školní zvonek, ohlašující začátek či konec hodiny.

Jediný, kdo se raduje z toho, že je 1. září jsou prvňáčci. Ale ti také časem vyrostou. Pamatuji si, že jsem se taky těšila na první třídu, byla jsem nadšená, že chodím do třídy s citronem na dveřích a přes víkendy jsem svoje panenky a plyšové hračky posadila do fiktivních lavic a hrála si na paní učitelku. Ale čas je neúprosný, vyrostla jsem.

Pamatuji si ten den, kdy jsem poprvé přišla na gympl. Přijela jsem s kamarádkou a byly jsme vyjukané z toho, co se bude dít, jaká bude naše třída, náš kolektiv, jestli projdeme do maturitního ročníku všichni. Pár z nás se ztratilo, ale ti nejlepší, ti, co si rozumí, ti zůstali.

S některými jsme si dali předsevzetí, že před maturitní komisi se dostaneme všichni, že se nebudeme hádat o to, jak bude vypadat naše maturitní tablo, nebudeme se hašteřit o místo, kde bude stužkovák.

Kostky jsou vrženy, rozvrh je rozdán. Není až zas tak hrozný, jak jsme se obávali, vlastně vypadá docela mile. Dalo se čekat, že to bude dřina, že budeme zoufalí, závislí na kofeinu nebo zeleném čaji, budeme nadávat na množství úkolů a písemek, které nám profesoři zadají. Už teď vím, že se pohádáme, možná bude slyšet křik, nadávky, slepé prosazování vlastního názoru, ale nakonec se někde uprostřed stejně sejdeme. Slibujeme si, že si tenhle rok užijeme, ať máme po dvaceti letech na co vzpomínat. Bereme to jako běžeckou trať s jednou velikou „překážkou“. Záleží jenom na tom, jaký rozběh zvolíme.