Nebýt na obtíž vlastním dětem a přitom prožít krásný podzim života, to je sen mnoha starých lidí...
Ráno, stejné jako obvykle. Skupinky starších dam a pánů se trousily z jídelny domova s pečovatelskou službou směrem k výtahům. Vlastně nebylo tak úplně stejné, to dnešní ráno napadl konečně sníh.
Anna Slavíková odcházela na svůj pokoj s bábovkou zabalenou do ubrousku, která ji zůstala od snídaně. Rozloučila se na chodbě se svoji sousedkou Marií a popřála jí hezký den. Stará žena za sebou zabouchla dveře a byla opět ve svém pokoji, který se skládal z malé kuchyňky, obýváku a ložnice dohromady v jedné místnosti. Paní Anna ráda pozorovala svým oknem ve čtvrtém poschodí denní shon a ruch na světelné křižovatce před domem. Na silnicích se tvořila zácpa, je přece zlatá neděle a všichni pospíchají na poslední vánoční nákupy do supermarketů.
Celý den paní Annu nikdo nenavštívil snad kromě pečovatelky Blanky, která přišla vysát a popřát paní Anně hezké svátky.
"Paní Aničko, ještě jednou Vám moc děkuji za ty vypůjčené dva tisíce"!
O jejich návratu paní Anna nechtěla ani slyšet.
"Tady máte ode mně alespoň malý dáreček", podávala balíček staré paní.
U oběda si k ní přisednul samotářský pan Josef, který se dneska kupodivu rozvykládal.
"Aničko, představte si, dneska mi volala dcera, to muselo být moc drahé, víte ona bydlí až v Brně. Popřála mi hezké svátky a ptala se, jestli pro mě nemají na svátky přijet, ale to já bych nechtěl, nebudu jim přece narušovat jejich plány. Taková cesta do Liberce a zpět do Brna v takovém počasí, to bych se o ně bál. Tam ať jsou doma pěkně v teple!", povídal sýpavým hlasem pan Josef.
"To víte, že jo pane Josefe, vždyť nám tu nic nechybí a hlavně máme svůj klid a oni taky", odpověděla chápavým hlasem paní Anna.
Odpolední čekání na večeři trávili spolu ve společenské místnosti hraním "Člověče, nezlob se". Poté se připojili ke skupince a každý si zavěsl v hale na vánoční jedli svoji vlastnoručně vyrobenou ozdobu z papíru.
Ráno v devět se ozvalo na dveře pokoje 418 tiché klepání.
"Maminko, to jsem já, Tvůj Aleš", odpovídal do otevřeného kukátka syn Anny Slavíkové. Máš sbaleno?"
Paní Anna byla jednou z mála, kterou si děti na celé vánoční svátky brali k sobě domů.
Na parkovišti před domem hustě sněžilo a krásné velké bílé vločky dopadem na ušlapanou kašovitou hmotu rychle mizely, jako by mávnutím kouzelného proutku. Syn podpíral svoji pětasedmdesátiletou matku, aby neupadla, opírajíc se druhou rukou o hůlku.
Za pár minut již stará paní viděla novou střechu svého domečku, který před padesáti lety stavěli se svým zesnulým Jiřím. Ten domeček už nebyl tím domečkem, který před rokem opustila a přenechala ho svému jedinému synu. Stavební firma vyměnila okna v celém domě, zateplila všechny stěny a nahodila novou fasádu. Zvednutím střechy vzniklo celé podkrovní patro, které domečku dalo tvář moderního domu.
Syn Aleš byl úspěšný podnikatel, který je během celého roku velice vytížený a proto se jeho maminka cítila velice mile, když si ji jednou v roce na Vánoce bral syn domů z domova pro seniory.
Svoje vnuky už jejich babička půl roku neviděla, ale nic jim nevyčítala. Učení na střední škole je velice těžké a kdo chce něco v životě dokázat, musí být pilný už od dětství, to často povídá syn Aleš, když se občas staví na návštěvu za svoji matkou.
Babičku všichni velice mile přivítali a snacha Alena ji odvedla do jejího malého pokojíčku hned vedle kuchyně.
"Tady budete mít maminko klid a pokoj, kdyby jste si chtěla po cestě odpočinout."
Dva teeneageři trávili celý den u svých notebooků a jediné co jejich babička viděla byli jejich záda. Aleš vyřizoval několik telefonátů během Štědrého dne a snacha trávila většinu času v kuchyni. Babičku posadili do velkého křesla u televize a pustili ji Tři oříšky pro Popelku.
Konečně nastal večer a rodinka se přesunula ke stromečku. Babička pod něj podstrčila obálku plnou tisícovek, pro každého člena rodiny jich měla hned pět.
"Ale maminko, to nemuselo být, víte přece, že si nevedeme zase tak špatně, povídá Alena. Ale Vánoce jsou přece jen jednou v roce", strkala babička nazpět obálky své snaše.
"Já přece žádné peníze nepotřebuji, o mě je dobře postaráno v domově. Ale Vaše děti rostou a půjdou na vysokou, Ti to potřebují".
"Tady je maminko něco pro Vás", podává tři balíčky ve zlatém papíře syn Aleš.
Kostkované bačkory, zástěra a tepláky, co taky jiného koupit staré bábě, pomyslela si paní Anna. Pod stromečkem zůstal jeden malý balíček, to je asi pro Vás říká Alena. Snacha Alena tam měla rudou rtěnku, dárek od svého muže, který omylem podala staré babičce. Bylo jí trapné svůj omyl napravit a synové jen s úžasem hleděli na nevhodný dárek pro starou ženu.
Anna poděkovala a po dalších dvou hodinách samoty ve velkém křesle strávených u vánočních koled poprosila svého syna, zda-li by jí nemohl odvést nazpět do domova.
Rodinka byla překvapena, že má babička tak nazpět.
"Já sklerotická bába, úplně jsem zapomněla, že máme dneska v domově vánoční besídku", vysvětlovala své unáhlené chování dětem babička. Vždyť je to kousek, deset minut cesty, tak tě to sna nebude obtěžovat Alešku a taky nechci Vám tady být na obtíž".
Děti se rozloučili se svoji babičkou a vrátili se ke svým notebookům. Snacha začala uklízet roztrhané kusy papíru a syn Aleš nastartoval své lesklé Audi. Všichni se s babičkou rozloučili a bylo jim možná i trochu líto, že už zase odchází.
Anna zabouchla své dveře pokoje 418 a začala plakat do svého polštáře.
Až se vyplakala, rozbalila si dárek od svého spolubydlícího z domova pana Josefa. Byla to nádherná šarlatová halenka s velkými květy a hlubokým dekoltem. Oblékla si svoji černou sukni, kterou nevytáhla ze skříně od pohřbu svého Jiřího před dvěma lety. Upravila si účes lakem na vlasy a své staré rty si namalovala rudou rtěnkou, nevhodným dárkem svého syna. Hrubou vrstvu rtěnky otřela do ubrousku a nasadila si černé lodičky na vyšším podpadku. Navoněla si svůj dekolt Chanelem No.5, dárkem od své pečovatelky Blanky. A zabalila zpět bačkory, tepláky a zástěru.
Sjela výtahem do prvníha patra a pozdravila své spolubydlící sedící u velké vánoční jedle. Potichu, aby nerušila zpěv koled dam a starých pánů, zaklepala panu Josefovi na rameno.
"Já jsem Vás paní Aničko vůbec nepoznal, vám to tak sluší, jste moc krásná žena!"
Popřáli si šťastné a veselé a políbili se na své vrásčité tváře.
"Tady mám pro vás malý dárek pane Josefe a podala dědečkovi bačkory ukryté ve vánočním papíru. To je jen taková maličkost, aby vaše cévy byly neustále v teple, pane Josífku!"
Své sousedce Marii, která mívá pernamentně špatnou náladu, udělala paní Anna nesmírnou radost puntíkatou zástěrou zabalenou společně s modrými tepláky.
Můj Alešek ví, jaký dárek udělá radost starému člověku, pomyslela si v duchu paní Anna.
Všichni seděli spokojeně jako jedna velká rodina pod vánočním stromečkem v hale domova pro seniory a zpívali dohromady vánoční koledy, doprovázejíc je hlas s CD.
Tak skončily zase jedny krásné Vánoce a lidé v domově pro seniory se ani moc netěší na ty příští...
