Blížila se významná událost naší vesničky s počtem obyvatel třista. Vyhlášený fotbalový zápas svobodní versus ženatí byl prestižní záležitostí. O složení mančaftu rozhodoval sám starosta i s místním zastupitelstvem. Jelikož z loňských účastníků se tři stačili do roka oženit, byl nucen starosta sáhnout do prořídlých rezerv z řad svobodných.
Jen nevím, z jakého důvodu byl vybrán i můj bratr, který chtěl během týdne zvýšit fyzickou kondici, nerozumným a přetěžujícím posilováním ochablé svaloviny v posilovně. To ale neměl dělat, protože byl den před kýženým zápasem tak vyřízený, že při každém rychlejším pohybu hekal jako babička Koudelková, kterou nedávno skolil ischias.
Naštěstí byl v záloze ještě svobodný strýček Bedřich, který ovšem po půlroce stráveném v Peru, vypadal jako by prošel branou koncentračního tábora.
„S Bedřichem to svobodní letos vytrhnou, koukej maminko na ty jeho vystouplé kosti“, povídá tatínek když se Bedřich stavil ráno za maminkou pro pohanku, kterou si plánoval připravit jako součást svého sobotního obědu.
„Vždyť to triko na něm visí jako na plotě. Jó, kdybys nejedl pouze mrkev a listy, tak bychom tě pozvali na oběd, máme vepřo-knedlo-zelo. Ale tak alespoň neubude“.
„Já dneska vařím pohankové rizito a myslím si, Mirku, že by tvému přerostlému pupku také neuškodil ozdravný jídelníček. Klidně tě zvu. Ale vím, že neubude.“ Smál se ještě za vrátky strýček.
Na hřišti bylo narváno. Místní podnikatel se celé sportovní akce chopil jako reklamní kampaně na propagaci svého domácího kvasnicového piva. Pivo bylo moc dobré, ovšem předražené. Ten den ho pan podnikatel prodával za poloviční cenu, což vedlo k spokojenosti všech zúčastněných.
První poločas zápasu byla taková rozcvička, se skórem 0:0. Poté následovala přestávka. Začátkem druhého poločasu se odehrálo již pár střeleckých akcí svobodných. Můj bratr vydal svůj životní výkon a střelil tyč. Jeho hvězda popularity ovšem brzy pohasla, poněvadž byl během dalších pěti minut vyloučen za agresivní chování.
Přesilovky využili ženatí a během oslabení střelil náš soused, pan Popelka první gól.
Posledních deset minut před koncem již bylo velice dramatických. Ovšem přestřelky slovní již převažovaly nad těmi fotbalovými. Na hráčích bylo znatelné požití piva o přestávce a také účinky spalujícího červencového slunce, které hráčům ubíralo na aktivitě. Nejvíce napínavé byly samotné poslední minuty hry, které vedly k dramatu na hřišti.
Jako bájný pták Fénix vstal z popela můj obdivovaný a svobodný strýček. Pět minut před zápasem se chopil míče a jako nedostižný Ronaldino si to s přehledem namířil k bráně a dal „GÓL!“.
Strýček byl moc šťastný, sundal si tričko a začal jím mávat nad hlavou. K jeho překvapení ho v jeho projevech radosti následoval tým protihráče. Strýček totiž v zápalu hry omylem střelil vlastní branku...
Výsledné skóre 2:0, ženatí slavili v místní hospůdce až do rána.
Jediná možnost zahrát si ještě někdy na místním hřišti fotbal, je pro starého mládence Bedřicha vstup do manželství. U svobodných už dokopal a to definitivně...
Nikdo jsme ale neměli tušení, že ten opravdový zápas našeho strýčka teprve čeká. Ještě týž večer dostal vysoké horečky, zimnici a křeče. Moc jsme se o něj báli a maminka zavolala bez strýčkova souhlasu záchranku. Z Peru si dovezl kromě úžasných zážitků i malárii. Nakonec se nám strýček uzdravil a svůj zápas tak vyhrál.
