Strýčkův návrat z Peru

Naše adoptivní babička, jak jsme paní Koudelkovou nazývali, bydlela po dobu strýčkovy nepřítomnosti u něj v domečku, hned naproti přes ulici. Starala se mu o kozu Melanii, králíka Ferdinanda (poslední přeživší) a platila nám řádně nájem.

Byla Béďovi moc vděčná, za azyl, který ji tehdy poskytl v životní nouzi. Její syn se totiž nemohl psychicky vyrovnat s milionovými dluhy a tak se jí upil k smrti. Domeček se zahradou byl paní Koudelkové zabaven posléze exekutory.

"Babička" strýčkovi na uvítanou upekla dvoupatrový marcipánový dort. Tatínek ji ještě vnukl nápad, upéct také větrníky, které miloval ze všech jídel úplně nejvíce, hned po křupavém husím stehýnku. Jelikož měla paní Koudelková pro tatínka velkou slabost, upekla větrníků rovnou deset plechů. Krém šlehala dlouho do noci a to by nebyl náš otec, aby ho nezaskočil ještě ochutnat.

Maminka měla pravdu, tatínek se stal závislým na dobrotách paní Koudelkové a její odchod do domova s pečovatelskou službou bude nést velmi těžce. Dám krk za to, že by ji klidně vyměnil za svého švagra Bedřicha.

Tatínek nechápal, proč jsme se s maminkou den před jeho příjezdem, ještě pustily do mytí oken, protože on to prý určitě neocení.

„Bydlel si půl roku někde v chýši z rákosí v indiánské vesnici a výrazům jako hygiena a čistota si tudíž nadobro odvykl. Pochybuji, že si vůbec myl zuby anebo nohy a kdo ví, jestli se vůbec myl. Třeba ho ani nepoznáme pod tím nánosem špíny...“

Čekali jsme ho všichni netrpělivě u něj doma v obýváku a z tácu se zatím již vytratily čtyři větrníky.

„Tatínku, ne že se ještě dnes stihneš s Bedřichem pohádat, jak to máš ve zvyku! A brzdi tu svoji žravost, ať zbude něco i pro ostatní.“, dodala maminka a tác s větrníky odnesla pro jistotu do kuchyně.

Strýček dorazil s hodinovým zpožděním rychlíku, ale živý a zdravý. Vypadal vyhuble, ale jeho oči zářily radostí a štěstím, sotva nás uviděl všechny pohromadě.

Maminka dojetím plakala, když jsme se s ním začali objímat po tak dlouhé době.

„Béďo, ty jsi opálený, jako by ses vrátil od moře. Nebo jsi tak špinavý? Koukám, že si měl na očích brýle, jak ses slunil“, rýpnul si do něj náš tatík. 

Strýčkova bledá místa kolem očí, ve tvaru hranatých brýlí, vypadala opravdu docela komicky.

„Ano, po džungli jsme strávili ještě týden v Andách. A jelikož jsme byli nahoře skoro až na rovniku, tak i při výškách nad čtyři tisíce metrů nám bylo horko. Nedá se to vůbec srovnat s Alpami, kde by člověk už chodil v bundě a „goráčích“, jinak by umrzl. Slunce tam spalovalo a bylo hodně ostré.“

Strejda povídá a povídá a my s bráchou posloucháme s otevřenou pusou, protože jsme byli nejdál tak akorát na školním výletě ve Vysokých Tatrách...

Paní Koudelková se mezitím někam vytratila a tatínek nervózně přešlapoval a očima hledal své větrníky.

„Panečku, musíš povídat ještě dál!“, vyzvídám po strejdovi další zážitky z cest.

„Ale teď koukni, máme pro tebe překvapení“, povídám a nesu dort.

Tatínek nečekal a pustil se bez problému do dalšího větrníku, které přinesla znovu na stůl do obýváku maminka.

V tom bouchly dveře a paní Koudelková na nás volá, že si jen odskočí pro něco ven do kůlny.

A za pár minut donesla pro strýčka to své překvapení, ke kterému si nás všechny zavolala  do předsíně.

„Pane Bedřichu, tady máte ode mě dárek na vyjádření mé vděčnosti, že jste mě vzal k sobě pod střechu a já jsem měla možnost žít u vás a poznat vaši úžasnou rodinku.“

Stáli jsme všichni nad tím pohyblivým pytlem a čekali, co z něj vyskočí.

Maminka stihla ještě říct: "A nerozvážeme to raději někde venku?“

Když v tom vyskočilo z pytle malé selátko, které bylo z toho všeho tak vystrašené, že začalo rychle běhat po celé předsíni a pelášilo si to dál rovnou otevřenými dveřmi do obýváku. Všichni jsme za ním utíkali, ale nedohonili. Prasátko se zastavilo u stolu, kde se rychle postavilo na zadní nožky. Najednou udělalo „chramst“ a rypáčkem zachytilo sváteční vyšívaný ubrus po babičce, který strhlo během okamžiku celý dolů i s dortem a větrníky.

Tatínek ještě zakřičel „ a kur..“ a pak už to jen všechno sjelo na zem a dostalo se to na rypák a nožky toho krásného tvorečka.

Otec, celý rudý hněvem, popadl umazaného Vendelína a hodil ho naštvaně do kůlny. Zbytek odpoledne jsme strávili vyklízením nepotřebných krámů z kůlny, aby měl nový člen rodiny, kde hlavu složit...

Vendelín měl ten den náramnou večeři a na každého z nás zbyl už pouze kousek z druhého patra dortu. Jeden zachráněný větrník musel tatínek s těžkým srdcem předat navrácenému strýci Bedřichovi.

„Ještě, že jsem byl rychlejší než to prase a stihl jsem alespoň ochutnat pár exemplářů“, dodal otec smutně.

„Jen nevím, co s tím dárkem budu dělat, v Peru jsem se totiž stal vegetariánem." povídá strýček, drbajíce Vendelína za uchem.

"Tak to ti vážně Bedřichu nezávidím! Koukej nám toho vepře alespoň pěkně vykrmit! A o vše ostatní už se  postaráme my, všežravci!", odpověděl mu na to  náš věčně nechápavý a egoistický tatínek...