Strýčkovi motýli

Stál nehnutě na zahradě pod jabloní, v ruce držel motyku a nakláněl se nad hýbající se hromádkou hlíny a číhal na krtka. To strýček dělává, když je v zajetí hluboké deprese. Ještě štěstí, že krtky nejde úplně vyhubit.

Dělává to vždycky, když je na dně a neví jak dál. Psychiatr by to nazval "reakcí na postraumatický šok", který strýček prožil z nečekaného konce své krátkodobé známosti, která ho okradla o veškeré úspory.

Bylo mi ho líto. Měl jenom nás, kozu, slepice a králíka Ferninanda.

V zájmu zachování duševního zdraví, jsem se jako Matka Tereza, rozhodla potěšit jeho vyhaslou duši.

Chtěla jsem ho trochu rozveselit svoji návštěvou. Nechtěla jsem jít s prázdnou a k tomu účelu jsem dala péct do trouby mramorovou bábovku. Bohužel, má bábovka byla nedopečená a k dokonalosti ji scházelo ještě asi deset minut v troubě.

Tak jsme se strýčkem seděli na lavičce a drobili slepicím moji zakalenou bábovku a povídali si o podstatě světa.

"Jakto, že Aneto nejsi ve škole?", povídá najednou strýček.

Nechtěla jsem mu lhát a tak mu na rovinu povídám: "Nebonzni mě strejdo našim, vlastně zrovna teď ležím v posteli a piju horký čaj, víš! Mám nějakou virózu. Strašně mě bolí v krku a měla jsem zvýšenou teplotu."

"No a jak to, že tu se mnou sedíš a drobíš svoji nepovedenou bábovku slepicím?", nechapavě se ptá strýček.

"To proto, že dneska píšeme velkou písemku z ruštiny a já nechcu rupnout. Mám to prý tak, tak na čtverec, říkala to Anna Kareninovna.", povídám strýčkovi na vysvětlenou.

"Aha, to je ta soudružka, co si na tebe zasedla, mám pravdu že?", už chápe strýček.

"Jo, přesně ta, zástupkyně ředitele", povídám mu.

Jako jediní ze třídy, já a můj brácha, jsme nebyli pionýry, ani jsme se nechystali vstoupit do SSM. Byli jsme černé ovce. Snad za to mohl špatný vzor rodičů, kteři nikdy nevstoupili do KSČ. Snad za to může i dědeček s babičkou, kterým komunisti vzali pole a statek.

Profesorka ruského jazyka s aprobací ruský jazyk, občanská nauka a dějepis mi to dávala dost důkladně najevo. Můj brácha měl alespoň oproti mě jednu velkou výhodu, ovládal azbuku, gramatiku i ruskou literaturu. Tomu musela dát dvojku, ikdyby z politických důvodů nemohla. To na mě si mohla zgustnout. Na ruštinu jsem neměla buňky. Bohužel mě tak asi odsoudí k tomu, že mě nevezmou na žádnou lepší vysokou školu. Budu tak nucena jít z gymplu dělat sekretářku do nějakého kanclu.

"Neboj, nebonznu tě, pro politické důvody já mám pochopení", povídá soucitně Bedřich.

"Pojď, Aneto, ukážu ti svoji sbírku motýlů."

Stojíme u strýčka v pokojíku, prohlížím si jeho vzácné exempláře a ptám se:

"Strýčku, kolik ženských si sbalil na ty své motýly?"

"A víš, že ani jednu. Zatím to žádnou nezajímalo", odpovídá mi strýček.

"Ale neboj strejdo, ještě určitě počkáš takovou, kterou to jistě zajímat bude", povídám a prohlížím si jeho nejvzácnějšího motýla z Amazonského pralesa.

Strýček své zálibě obětoval celý jeden pokoj. Už asi deset let se motýlům věnoval. Na všech stěnách visely jeho zasklené a zarámované poklady. Znal všechny jejich jména i latinsky. Ty nejcennější měl uložené ve vitrínách. Byli z celého světa. Možná, že někteří měli hodnotu i několika tisíc. Jak jsem byla malá, představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby všichni ožili a začli si létat po strýčkovém pokojíku...

"Zítra pojedu do Prahy, mám tři dny dovolenou, pořádá se tam nová entomologická burza. Snad získám nějaký dobrý kousek.", povídá strýček.

"Jeď strýčku, alespoň přijdeš na jiné myšlenky".

S pohledem upřeným na hodinky, které ukazovaly, jak je čas nemilosrdný, se najednou rychle loučím:

"Strejdo, už musím letět, běžím se převléct do pyžama a zalézt pod deku, než se naši vrátí", volám ještě u vrátek a mávám Bedřichovi na rozloučenou.

Tak jsem marodila ještě na druhý den, abych se vyhla dalšímu zkoušení z ruštiny. Všichni to spolkli i s navijákem. Jsem dobrá herečka, pomyslela jsem si v duchu. Teď ještě něčím sladkým podplatit našeho dětského doktora a mám první pololetí z ruského jazyka v kapse!

Že bych upekla bábovku?...