Strýčkova liána z džungle

Strýček Bedřich říkal: "Než dopadnete úplně na samé dno, raději se zachyťte včas liány, kterou vám přivane milosrdný vítr. Až čas ukáže, kde vás liána zavede, ale jedno je jisté, ta změna vás odhodí daleko výš, než jste doposud".

Přišel po dvaceti letech o práci. Vyhlídky uplatnění na trhu práce v jeho oboru měl mizerné. V této nelehké životní situaci mu kamárád z entomologického spolku hodil „liánu“ v podobě expedice do Peru.

Byli celkem čtyři: kamarád zoolog, jeden botanik, mladá cestovatelka a strýček Bedřich. Vzájemně se neznali, každý byl pouze něčí známý. Toužili po dobrodružství a poznání. Všichni se chystali strávit v Peru šest měsíců.

Odříznuti od civilizace, v koutku amazonského pralesa jedné indiánské vesnice. Netušili, co je čeká. Třeba hrozba smrtelných nemocí, jako je malárie, horečka dengue, proti kterým nemáte imunitu, když něco takového, jako je doktor, nemocnice nebo telekomunikace, existuje stovky kilometrů daleko od vás...

„Někdy je lépe nevědět nic a nechat pouze otevřené své srdce“, říkal Béďa, když jsem se za ní stavila cestou ze školy.

Byla jsem v prváku na vysoké a život na škole se pro mě tehdy také stával ohromnou džunglí života...

Byl celý roztržitý a stále něco hledal. Byla to známka na kupónovou knížku v první vlně kupónové privatizace, v hodnotě 1000 Kčs. Našla jsem ji. Byla přilepená po celou dobu na strýčkově špinavé ponožce. A on s ní běhal a chodil po celém baráku.

„Mockrát jsem si již v životě šlapal po štěstí a taky něčem cenném, co mělo v sobě skryto velkou hodnotu. Je proto lépe chodit s bosými nohami, aby se ti to nestalo.“, povídal mi filozoficky Bedřich, poté co mi poděkoval za můj nález.

Slečna za přepážkou české pošty tehdy nechtěla přijímout tu ošoupanou a znehodnocenou věc, ale nakonec přijala. Strýček na ní zapůsobil svým kouzlem osobnosti. Jeho investice se špinavou známkou se mu po návratu z Peru časem vyplatí...

Teď z něj byl muž bez příjmů a bez peněz. Čtyřměsíční odstupné a věškeré své úspory utratil během čtrnácti dnů na letenku do Peru, vyřízení všech formalit, očkování a nákup všech důležitých věcí do pralesa.

Nevěděl, z čeho bude žít, až se po šesti měsících vrátí, ale vůbec se tím netrápil. Naučil se žít ze dne na den a netrápit se starostmi, které teprve přijdou.

Strýček nás na svůj odjezd do Peru, připravoval systematicky.

První překvapení bylo piano. Aby se Béďovi vešlo do domu, musel nejdříve vysadit futra, osekat omítku a pak zase dozdívat vchodové dveře.

Dovezla ho dodávka, která odjela během okamžiku. My si tehdy mysleli, že strýčkovi zase přeskočilo.

Piano patřilo paní Koudelkové. Byla to milá paní, bývalá profesorka na strojní průmyslovce. Její jediný syn se ji upil a než stačil umřít, zanechal po sobě milionové dluhy, jediný pozůstatek svého neúspěšného podnikání. Exekutoři zabavili zastavený dům a paní Koudelková se ze dne na den ocitla na ulici. Bedřich ji znal z času svých studií. Tehdy ji nabídl azyl ve svém domečku, který tato osamělá žena přijala s velkým vděkem.

Paní Koudelková se pro nás stala takovou adoptivní babičkou. Byla to hodná a vzdělaná dáma, která ráda hrála na piano a četla historické romány.

Kromě toho pekla vynikající buchty, koláče a zákusky. Těmi svými laskominami si podplatila i tatínka, který potom už nekladl žádný odpor a adoptivní babička byla schválena všemi hlasy. Starala se o domeček, zahradu, králíka Ferdinanda, slepice, kozu Melanii a a platila nám řádně nájem. Samozřejmě, že jsme ji navštěvovali a pomáhali ji se vším, co bylo nutné. Bude tady bydlet do té doby, než se uvolní místo v domově pro seniory, kde si zažádala o přijetí. Byl to krásný čas pro nás všechny z naší rodiny, ale i pro paní Koudelkovou. Navštěvovali jsme se i nadále mnoho let, i když už potom u Bedřicha nebydlela.

Byla nám vděčna za to, že jsme ji tehdy přijali do naší rodiny. Chodila jsem za ní moc ráda. Vždycky si na nás udělala chvilku. Když jsme něco potřebovali do školy, s radostí nám pomohla. Doučování angličtiny od naší babičky Koudelkové, mi tehdy moc prospělo. Svým hraním na piano mě přivedla i k poslechu vážné hudby. Povídat jsem si s ní mohla úplně o všem, zkrátka taková babička, která si na vás pokaždé udělá čas.

Byla to tehdy od Bedřicha taky taková "liána", kterou hodil nejenom paní Koudelkové, ale i nám...

....bude pokračování.....