Čekal na tu ženu za dveřmi vysokoškolské učebny a přemýšlel o životě. Starý mládenec se srdcem snílka, který nepřestal věřit, že tu svoji polovičku ještě někdy potká.
Dveře se otevřely, hlouček lidí se vydal po schodech dolů k východu, ale jeho přelud, který mu zavoněl jasmínem stále nevycházel. Pootevřel dveře, aby nakouknul dovnitř. Nakláněla se nad velkým archem papíru rozloženým na stole a občas si rukou zajela do svých krátce střižených vlasů prosvětlených pramínky melíru. Jakmile se chystala k odchodu, Bedřich rychle odskočil a dělal, jakože náhodně prochází po chodbě.
"Paní Jano, to je náhoda. Já jsem zrovna na odchodu z práce. Přijala byste ode mně pozvání do restaurace, jako omluvu za mé nevhodné chování k tak krásné ženě jako jste vy?"
Jako uklizečka neměl Bedřich moc peněz na rozhazování, ale jako uklizečka po výplatě si ten den mohl dovolit tuto ženu, do které právě zamiloval, pozvat i do nějakého lepšího podniku.
"Pane...ehm", lovila marně v paměti jeho jméno..
"Bedřich".
"Ó ano, pane Bedřichu, nezlobte se, ráda bych přijala vaše milé pozvání, ale musím jet pro syna k manželovým rodičům. Snad někdy jindy. Ale děkuji za nabídku.
Zadíval se do jejích zelených očí, ve kterých by se snad i utopil. Nadechl se ještě jednou její jasmínové vůně a smutně sklopil oči. Jak to, že ho to nenapadlo. Je vdaná a má dítě...
Jsem naivní blázen, taková krásná ženská přece nezůstane sama, jen aby počkala na životní seznámení s takovým volem jako jsem já...
Uběhlo čtrnáct dní a Bedřich, opět smířený se svým staromládeneckým životem, právě vyprazdňoval koše na chodbách v přízemí vysoké školy. Jejich obsah mizel pod jeho šikovnými rukami ve velkém igelitovém pytli. Myšlenkami byl právě na vrcholcích And, když vtom ho oslovil známý hlas.
"Dobrý den, pane Bedřichu vidím, že máte plno práce, tak vás nechci vyrušovat."
Bedřich hodil rychle pytel na zem, až se mu z něj vysypal kelímek od jogurtu a slupka banánu. Srdce mu začalo bušit a krevní tlak mu začal stoupat. Během okamžiku se mu navrátil ztracená chuť do života, ale ještě než se narovnal, aby viděl té krásné ženě do očí, vrátil se ze snu do reality myšlenkou, že tato žena není pro něj.
"Jen jsem se chtěla zeptat. Byla by možnost odkoupit pár vašich fotografií z Peru, jakmile to bude možné."
Byl krásný den a tenká halenka na ramínkách zvýrazňovala její štíhlou postavu. Bedřich nemohl spustit oči od hlubokého dekoltu, který na něj působil jako magnet.
"Víte, moc se mi líbí, hlavně ti motýli."
V jeden okamžik si ještě vzpomněl na předsevzetí, nic si nezačínat s vdanou ženou, jeho touhy byly však silnější než rozum.
"Doufám, paní Jano, že dnes mé pozvání do místní vyhlášené restaurace neodmítnete, taková věc, jako jsou moje fotografie si to jistě zaslouží."
Sledoval krásné smyslné rty a netrpělivě očekával její odpověď. Zazářil štěstím, když svolila.
"Dobrá tedy, za půl hodiny se sejdeme dole ve vysokoškolském bufetu. Docela by mi bodlo jedno kafe, ale opravdu jen na chvilku. Mám potom ještě jednu důležitou schůzku na magistrátu města".
Strýček se této příležitosti chopil jako své velké šance. Stihnul se nejen převléct z pracovního do civilu, ale také si nezapomněl zakoupil pro tu příležitost deodorant.
"První dojem je nejdůležitější", opakoval si, když si na nejbližším pánském záchodku ve spěchu holil své dva dny staré strniště.
"Jen jestli já už ten první dojem nepropáslnul...", povzdechl si smutně, když ji uviděl přicházet po schodech.
Voníš mi lásko jasmínem.
sním o tvé lásce každém dnem.
Voníš mi lásko po mandlích,
miluji ten tvůj něžný smích,
nemám však žádnou naději,
svého muže máš raději,
můj rozum mi s tebou odletěl,
zůstaneš pouze krásným snem.
