Starý pán

Letní povídka pro Víkend MF DNES. Vidět věci krásnější, než jaké ve skutečnosti jsou, to uměl ten starý pán... Škoda, že včera není dnes...

Ten starý pán chodil pravidelně každé dopoledne do parku krmit holuby. O lavičku, stojící u kašny, si vždy opřel svoji dřevěnou hůlku a vytáhl z kapsy kabátu papírový sáček s rohlíkem, který mu zůstal od snídaně. Za malou chvilku se k němu slétli. Dal jim i jména. Ten s bílým límečkem kolem krku se jmenoval Felix, ten se zlomeným drápkem byl Oliver. Beáta přilétla opět poslední, sezobla ten největší kus, div že se s ním nezalkla. Drobky si ptáci sezobali do posledního zbytku. Starý pán se pak posadil na lavičku, sundal z hlavy klobouk a otřel si bílým kapesníčkem orosené čelo. Svěží vánek mu foukal lehce do prořídlých šedivých vlasů, zatímco neodbytní opeřenci ho nechtěli opustit a neustále obcházeli kolem jeho nohou a při každém jeho pohybu čekali, jestli něco neupadne na zem. Seděl tak nehnutě skoro celou hodinu a vypadal, jakoby podřimoval, až do té doby, než zvon z kostela na náměstí odbyl poledne. Pak se podíval na své staré hodinky na zápěstí. Zase se zpozdily o celých deset minut. Přetočil jejich ručičky chvějícími se prsty, stejně jako každý den, do jedné linie nahoru ke dvanáctce. To byl čas k odchodu. Jeho cesta domů poté vedla kolem hřbitova, kde se stavoval pravidelně na hrob, kde své Marušce zaléval begonie. Právě když uchopil hůlku, aby vstal, přišla do parku mladá dívka. Posadila se na lavičku hned vedle něj. Byla krásná. Krátké béžové šaty jí obepínaly štíhlé tělo. Právě si stahovala gumičkou své dlouhé hnědé vlasy, všimla si pohledu starého pána. „Dobrý den, to máme dneska hezky, viďte!“ pozdravila jej. Starý pán, který se rád dával s lidmi do řeči, byl tím pozdravem mile potěšen. „Až moc hezky pro mé staré tělo, nejvyšší čas jít domů, do chládku,“ odpověděl dívce. „Kam tak pospícháte, dědo, vždyť vám nic neuteče, nebo ano?“ zeptala se mile a posunula se, aby si k ní přisedl. Starý pán se včas zarazil, když chtěl mladé slečně říct, že se chystá na hřbitov. Zamyslil se. To by mohlo vyznít taky tak, jakože se chystá již zemřít. On ale zemřít ještě nechtěl. Měl ještě tolik nesplněných přání a snů… „Na hřbitov,“ odpověděl ale nakonec a z jeho hlasu bylo znát smutek. Už je starý a na jeho nenaplněné sny už mu ubývalo sil. Posadil se k ní. Měl rád mladé lidi, ze kterých sálala životní energie a síla. Ne jako ty báby a dědkové u nich v domově. Ti klábosí pokaždé jen o svých nemocech anebo o finančních problémech dětí... „Já tam jdu taky,“ řekla slečna, aniž by pomyslela na dvojsmyslnost věty. „Přijela jsem z Pardubic. Dneska je tomu přesně rok od té naší ošklivé autonehody. Můj kluk se tehdy zabil, zatímco já mám jen pár spálenin. „Něco mu tam nesu,“ řekla a vytáhla z batohu umělou růžičku. „Ta alespoň neuvadne,“ dodala na vysvětlenou. Tak si tam ještě povídali a až uletěli i holuby, vstali a vydali se společně na blízký hřbitov. Mladá slečna dala svou umělou růži na hrob a chvíli u něj i se starým pánem postála. Nabídla se, že pánovi zalije jeho begonie. Naplnila osamocenou konev stojící v rohu hřbitova a až později si všimla, že má konev prasklinu. Když hrob zalévala, voda ji stékala proudem po šatech. Starý pán, se jí za to omlouval a všiml si přitom rozsáhlých jizev na dívčích nohou. „Ty jizvy jsou krásné, nestyďte se za ně". Slečna se kousla do rtu a beze slova pak vrátila konev zpět ke hřbitovní zídce. „Děkuji vám, jste laskavá, slečno," pověděl starý muž a pokračoval. „Víte, když jsem býval mladší, maloval jsem obrazy. I moji Marušku jsem maloval. Přivydělával jsem si tak na studia. Všem těm obrazům ale něco scházelo. Pokaždé jsem je až moc idealizoval, aby se lépe prodávaly. Každý se přece rád podívá na dokonalé tělo. Ani Maruš nebyla ve skutečnosti krásná jako na mém obraze. Měla velice malá prsa a velký zadek, ale na každém mém obrázku měla ňadra velká a malý ale pevný zadeček,“ vyprávěl a jeho tvář se přitom vyprávění rozzářila. „Byla jsem už na dvou plastikách, ale špatně snáším narkózy, na další už nejdu,“ přerušila dívka muže v jeho vzpomínkách. Pán se po delším odmlčení nejprve za svůj nápad zastyděl, ale pak se odvážil a zeptal se: „Mohl bych si vás, slečno namalovat? Tedy jestli nespěcháte? Už jsem nemaloval několik let. Ale rád bych si to ještě zopakoval, než umřu.“ „To ale budu moc ráda. Mně ještě nikdo nemaloval. To by od vás bylo moc hezké,“ odpověděla. „Možná to bude takové smíření se životem. Takový pohled za zrcadlo. Už jednou mi jeden doktor řekl, že když vnitřně přijmu své jizvy jako součást sebe sama, zbavím se svých komplexů." A tak se starý pán rozloučil se svoji ženou a vydal se společně s tou dívkou k domovu důchodců. Byl krásný letní den, na polích dozrávalo obilí a skřivan si prozpěvoval své árie, zatímco si ti dva lidé na polní pěšince za městem vyprávěli o svých životních osudech. U vchodu do domu vysvětlil starý pán zírajícím spolubydlícím, že je to jeho vnučka, kterou ještě nikdy nikdo neviděl, protože bydlí až v Anglii. A když slečna řekla „Good afternoon!“ měly si důchodkyně zase o čem povídat… Muž pozval dívku dál a když zavřel dveře, vytáhl z obrovské truhly na chodbě velkou hromadu zažloutlých výkresů a pláten. Něco hledal. Konečně to našel. Byl to jeden z obrázků jeho Marie. Nedokončený náčrt. „Moc se jí, slečno, podobáte,“ řekl a ukázal ji ten obrázek, na kterém byla mladá žena v rouše Evině, ležící na zlatém brokátu. V očích se mu zaleskly slzy. „Chtěl jsem, aby alespoň jeden můj obraz byl reálný. Ale nakonec jsem všechny své akty vylepšil, tak aby se dobře prodaly. Takže žádný neodpovídal skutečnosti.“ „Myslíte malá prsa a velký zadek, že ano?“ usmála se dívka. „Ano,“ odpověděl smutně. Ticho mezi nimi přerušila až kukačka v starožitných hodinách visících v kuchyni. "V šest mi jede poslední autobus na nádraží," pověděla dívka a začala si pomalu rozepínat knoflíčky svých šatů, až se jí sesunuly z těla na zem předsíňky. Starý pán zavrávoral, a opřel se přitom rychle o stěnu. „Půjdeme raději do obýváku, ano?" zašeptal. „Dědo, doufám, že nemáte slabé srdíčko?“ zeptala se. „Nebojte se, slečno, jen pokračujte,“ pobídnul ji. Když si sundala kalhotky a lehla si nahá na postel, přece jen si odběhl pro tabletku nitroglycerinu. Než začal dívku malovat, vybídla ho, aby si na její tělo sáhnul. „Není na tom nic zlého, dotýkat se toho, co vidí oči“. Očividně se jí to líbilo. Pak sjel až k nohám plných jizev a dívka ztuhla. Jeho staré ruce přejížděly ty zjizvené hrboly. Nachystal si skicák a pastely, nalil slečně víno a pak ty jeho ruce po mnoha létech opět malovaly nahé ženské tělo. Maloval několik hodin a zapomenul na čas. I na to, že se dole podává večeře i na šachový turnaj seniorů… Když byl konečně hotov, dívka poprvé nakoukla. Na obraze ale neměla ani malá prsa ani tlustý zadek a dokonce i jizvy na nohách ji na tom obrazu scházely… „Víte,“ řekl na vysvětlenou ten starý malíř slečně, když se znovu oblékala. „Já ani jinak malovat neumím. Maluji tak jak to vidí mé srdce. Jste mladá a krásná“. Když obraz oschnul. Sroloval jej a podal mladé slečně na odchodu. A ona se pak cítila, jakoby žádné jizvy neměla. A k osamělé růži na hřbitově už žádná další nepřibyla... Ti dva se už nikdy více nesetkali. „Proč ztrácet čas zaléváním begonií,“ povídal starý pán své zvědavé sousedce z domova důchodců, se kterou začal chodit krmit do parku holuby, když se ho vyptávala, proč zmizely begonie z hrobu Marie, a nahradila je kytice umělých růží. Starému pánovi už ani nevadilo, že se jeho hodinky zpožďují každý den o celých deset minut. Nechal jim to jejich zpoždění. A jeho čas mu začal utíkat trochu pomaleji... Vždyť musí ještě stihnout tolik krásných věcí…