Takový teenager to nemá vůbec jednoduché, hormony si s ním cloumají a on chce, aby jej lidé v okolí brali za sobě rovného dospěláka...
S kamarádkami jsme navštěvovali pravidelně každou sobotu diskotéky ve vedlejším městečku. Všechna ta vlnící se těla na tanečním parketu měla něco společného, hledala lásku.
Mockrát jsem měla chuť vyzkoušet si, jaké by to bylo být někým jiným. Znáte to, ty blbé roky, kdy jste protivní na celý svět, nespokojeni se svým vzhledem a jediný kdo vám rozumí, je vaše věrná kamarádka...
Na diskotéce jsem se seznámila s Petrem. Touha po adrenalinu a také alkohol vedl k tomu, že jsem mu navykládala spoustu vymyšlených bajek, jenom proto, abych byla zajímavá. Nakecala jsem mu, že mám tatínka v Anglii, babičku v Austrálii a doma dvojče – ségru. Chtěla jsem ještě pokračovat v tom, že studuji psychologii a píšu knihu, když v tom mě zarazil svým:
„To je náhoda, já mám dvojče bráchu. Musíme se sejít všichni čtyři!“
A hned naplánoval naši společnou schůzku dvojčat.
No zase tak moc jsem nelhala, jedno dvojče mám doma, je to Alešek. Pokaždé mi lezl na nervy. Najednou se změnil. Byl zamilovaný a v jeho šuplíku jsem našla kondomy. Ležely tam sice už tři měsíce, ale leccos mi to napovědělo o změně jeho chování. Už mě nemlátil do hlavy svým papučem, ani mi nekradl čokoládu. Začal posilovat a číst knížky...
S Lenkou jsme byly tehdy nejlepší kamarádky na celý život, skoro jako sestry... A tak moje lež zase nebyla tak velká. Chodily jsme s Lenkou stejně oblečené, stejné účesy, stejné názory na svět...
Měli jsme rande před cukrárnou. Lenka tehdy nedorazila a v mých očích se stala tou největší zrádkyní na světě.
Sledovala jsem je. Dva kluci, navlas stejní, asi jednovaječní. Byli štíhlí až hubení, o hlavu a půl vyšší než já a oba měli stejné oblečení - modré košile a rifle. Jeden Petr, druhý Pavel. Bylo mi jich líto, přijeli vlakem až z Karviné a moc to tu neznali...
„Mám zdrhnout nebo jít k nim?“ Říkala si. Odhodlala jsem se a šla je pozdravit. Nikdy jsem se necítila trapněji. Seděli jsme v restauraci a já povídala, že moje sestřička dvojička náhle onemocněla a potí se doma v posteli s velkými horečkami.
Chvílemi jsem nevěděla, který je který. Stále se vyptávali na Lenku, jestli je mi podobná a kdy bychom se mohli sejít znovu ještě jednou. Hráli závodně košíkovou a studovali vysokou školu. Prý je máme někdy přijít povzbudit.
Objednala jsem si schválně to nejdrahší z jídelního lístku nějaké flambované maso, které kuchař zapálil před našima očima. To aby Lenka záviděla, až ji budu líčit o co přišla...
Nešlo nás přehlédnout. Plameny ohně šlehaly z pánve do výšky půl metru. Kluci stejní jak jeden. A navíc jsme byli příliš hlučná trojka. Už mě nebavilo lhát těm obyčejným klukům. Cítila jsem se trapně.
Konečně čerstvý vzduch, šli jsme směrem k parku. Všechno jsem jim odkývala a nemohla se dočkat až mé trápení skončí příjezd jejich vlaku.
Jedině Lenčina sádra byla ji omluvou k mému zážitku s dvojčaty. Jak spěchala na domluvené rande, skutálela se doma ze schodů... A zlomila si, chudák nohu.
Když jsem viděla druhý den ráno ve škole, jak za sebou táhne tu ohromnou vrstvu sádry, v tu ránu jsem ji všechno odpustila...
Byla opět moji největší kamarádkou.
Klukům jsme napsaly dopis, kde jsme se jim naznačily, že už nemáme zájem.
A tehdy jsem si dala předsevzetí: "Už nikdy nebudu lhát! Tedy jen v nezbytně nutných případech"...
„Nejhorší je, když lžete sami sobě“, povídá můj strýček Bedřich.
„Taková lež, vám může zanechat následky na celý život“.
Ví o čem mluví. Jednou si nalhával, že bude stačit na mladou dvacetiletou kočandu, kterou sbalil v autobusu cestou do divadla.
Každé další divadelní představení už seděli vedle sebe. Strýček se musel moc snažit, aby s ní udržel krok. Denně se holil, podotýkám že nejen vousy. Také ho donutila používat deodorant a ústní vodu. A k tomu všemu ještě musel podstoupit "nasřelení" vlasových kořínků" na lesklých místech hlavy. V neposlední řadě po něm požadovala oblékat se tak, aby byl IN. A milovala dárečky... A každou sobotu odpoledne chtěla trávit na golfovém hřišti.
Teprve až po strýčkovi chtěla, aby podstoupil obřízku, tu se strýček konečně vzpamatoval a ubral plyn.
Nebyl ani tak zámožný, aby mohl slečně dělat dále sponzora a konečně si přestal nalhávat, že je nějaký KING.
Ještě, že ty nastřelené vlasy nejdou odstřelit a když budu chtít, aby holky záviděly, vezmu s sebou svobodného strýčka na nějakou tu diskotéku...
Jó život je jeden ring
a vyhrává jen King!
Ten kdo se krčí někde v rohu,
musí jen věřit na náhodu.
Aplaus sklízí v tomhle představení,
jen ti, co převleky rychle mění...
