Strýčka propustili začátkem devadesátých let z práce. Nebyl výjimkou. Celý život pracoval pouze v jednom podniku. Byl strojírenský kontruktér ve šroubárně, která nepočítala s politicko-ekonomickou změnou ve strategii stálého odběratele. Jako památku na strýčkovu práci, máme kousek od přehrady větrnou elektrárnu, jejíž lopatky pomáhal konstruovat spolu s východo-německými kolegy.
Jak mu asi bylo, když si vyklízel pracovní stůl vedle svého rýsovacího prkna? Jaké to je, když musíte opustit místo, které můžete po tolika letech nazývat svým druhým domovem?
Rušilo se oddělení konstrukce a technologie. Se svými bývalými kolegy se bude dál setkávat na úřadu práce.
„Hlavně si nesmím zapomenout vzít domů svůj kafový hrníček s malovanými jahodami.“, připomínal si Bedřich potichu, aby na nic nezapomněl.
Béďo, vem si i ten svůj vypěstovaný citronovník, byla by ho škoda, kdyby tady uschnul!“, povídá mu jeho kolega. „Ti angláni by ho hodili do kontejneru“.
Celá dvě patra vysoké budovy šroubárny, budou uvolněny pro jednu anglickou reklamní firmu.
Naposledy se podíval ze svého okna na parkoviště před budovou. Díval se tam za svůj život snad milionkrát. V zimě byly u parkoviště hromady rozbředlého sněhu a v létě se oknem roznášela vůně kvetoucí řepky olejky z vedlejšího pole. Zpěv ptáků z blízkého lesíka dokázal navodit příjemnou relaxační atmosféru.
„Budete mi chybět, vy ptáčci zpěváčci!“, zavolal jim na rozloučenou v duchu.
„Koukej Béďo, šéf dneska zase špatně zaparkoval, přímo před vjezdem do garáží!“, povídá starší kolega Ondřej, kterému schází tři roky do důchodu.
„Je to debil, ale jeho místo mu zůstane. Uměl včas změnit název své pracovní náplně a politickou stranu, ten se v životě nestratí.“, povídá Bedřich posmutněle.
„Ale vždyť my taky ne, viď, Bedřichu?“
„To víš, že ne! Měj se a zastav se někdy!“ zavolal na něj Bedřich a zamával mu na rozloučenou z výtahu.
Poslední cesta výtahem dolů a pak? Neví, co dál...
Citrónovník se mu vysypal v jedné zatáčce do kufru auta. Musí ho přesadit. Za ty roky je to půda v květináči úplně jalová a bez živin. Stejně jako já, pomyslel si … Změna je život. Stačí mít pozitivní přístup k stávajícím problémům a všechno ostatní nechat v rukou pánu Bohu...
Bylo nám ho líto, ale Bedřich je silný muž. Z každé špatné situace uměl vycucat sladkou šťávu...
Najednou měl spoustu času na sebe a své koníčky. Dostal vnuknutí odcestovat do vzdálených dálek. Byl svobodný, bez závazků, bez práce a s hlavou plnou ideálů.
Svoji nezáviděnihodnou současnou situaci vyřešil po měsíci opravdu „béďovsky“. Tatínek tomu říkal “zdrhne do džungle amerického pralesa bez kousku zodpovědnosti ke svému osudu“.
Absolvoval rychlokurz španělštiny na podprahové hladině alfa. Podstoupil všechna očkování, ta povinná, jako je třeba to proti žluté zimnici, ale i ta nepovinná. Nic mu nebránilo k odjezdu do jeho země zaslíbené. Snil tom už jako malý kluk. I ta jeho sbírka motýlů je vlastně kousek pralesa za sklem.
Měl před sebou další vysněný cíl, zúčastnit se na několik měsíců poznávací expedice do Peru.
( ....bude pokračování.... )
