Letní tuplák

Naše vesnička s počtem obyvatel tři sta nemá žádné kulturní vyžití. Ale blýská se na lepší časy.

První ročník soutěže v pití tupláků na čas toho je živým důkazem. Nejdříve pili a pak zvraceli do křoví. Vyhrál strýček Bedřich, čímž ručička sebevědomí starého mládence dosáhla téměř vrcholu, jak jinak. Jeden litr lahodného moku exnul za necelé čtyři vteřiny. Mladá amatérská skupina místních teenagerů, se chopila šance vystoupit z anonymity a večer zabodovala na taneční zábavě svým řevem za doprovodu elekrických kytar a bicích. Bedřich to musel zabalit o něco dřív, pro úpornou bolest břicha. „To má z toho chlastu“, podotknul suše abstinent tatínek. Brácha slíbil, že dojdeme sami domů pěšky. Konečně odešel dozor a my jsme nebyli pod dohledem. Sedli jsme si s bráchou ke kamarádům ze základky. Brácha si poručil pivo, já jako zapřísáhlý abstinent turka. Byl tam Jirka, který se líbil už od první třídy, ovšem jestli jsem se mu líbila také já, už jsem nezjistila, protože usnul s hlavou na stole. „Ta dnešní mládež nic nevydrží. Můžu vám dělat společnost já, krásná slečno?“ oslovil mě odněkud za mými zády asi třicetiletý sympaťák atletické postavy. Až při tanci jsem zjistila, že je opilý, když měl problém udržet rovnováhu. Při ploužáku mi začal dělat nemravné návrhy. Úplně mě otrávil a nechtěl se ode mne odlepit. Až brácha si všimnul, že něco není v pořádku, když jsem ho od sebe tvrdě odstrčila, když mi rozepínal halenku. „Ty prase, dej z ní pryč ty pracky!“ A odstrčil ho tak, že se vrazil do tančícího páru a upadnul. „No jo, už jdu, vždyť se nic nestalo!“ se zas nic nestalo, ne?“, říkal, když se naštvaně zvedal ze země. A tak jsem byla bráchovi vděčna, za to, že mě vysvobodil! „Ještě, že tě, brácho mám!“, řekla jsem mu s vděkem cestou ke stolu. Další žadatele jsem už raději odmítala a úplně mi stačilo společné poskakování ve skupince. Když měli Ironi přestávku, všimla jsem si jednoho mladíka, stále se na mě díval. „Tak se mi zdá, že tě balí!“, povídá vedle sedící kámoška Irena. Že bych i já měla konečně štěstí v lásce, které se mi neustále vyhýbalo? Byl hezký, střízlivý a usmíval se na mě. Otočila jsem se za sebe, jestli jeho pohled nepatří někomu jinému, ale nikdo za mnou neseděl. Ano, usmívá se právě na mě! Také jsem se na něj usmála. Začali hrát pomalou písničku a já čekala, jestli nepřijde. Všichni spárovaná tančili. Dokonce i brácha s Irenou. Seděla jsem u stolu úplně sama a on se jenom díval těmi svými krásnýma očima a usmíval se. Když jsem se ale podívala pozorněji, všimla jsem si něčeho velmi nápadného. Krásný neznámý měl rozepnuté kalhoty a rukou v nich dělal pomalé pohyby, které začaly zrychlovat, jakmile si všimnul, že jsem ho odhalila. „Fúj“ zakřičela jsem a utekla k baru, kde jsem do sebe hodila panáka smířená navždy s tím, že já nikdy štěstí v lásce mít nebudu. A neskončila jsem u jednoho… „Brácho, já jsem tak ráda, že tě mám!“, opakovala jsem stále dokola cestou domů, když mě podpíral, abych neupadla. Stále se mi zdálo, že nás někdo sleduje. V křoví jsem zahlédla i stín mužské postavy. Jen jsem si nebyla jistá, jestli je to třicetiletý atlet nebo usmívající se okouzlující mladík. Brácha tvrdil, že to byl jen nějaký zatoulaný pes… Byla tma jako v pytli a pouliční osvětlení pouze občas zablikalo. Když jsme přicházeli k domovu, u strýčka se ještě svítilo. Ze svého společenského zážitku jsem později vystřízlivěla, ale chudák strýček, ten dopadl hůř. Úporné bolesti v břiše stále zesilovaly a celou noc vůbec nespal. Prodělal ledvinovou koliku, a skončil ve špitále. Na nějakou dobu byl donucen omezit svůj přísun alkoholu. Kvůli mnoha stížnostem místních spoluobčanů na rušení nočního klidu, je budoucnost všech dalších ročníků soutěže v pití tupláků na čas v naši vesnici ve hvězdách…