Děti, pro někoho radost života, pro jiného těžká zátěž, která brání v rozletu...
Kaštanové vlasy jí lemovaly krásný obličej a mnoho mužů dokázala pobláznit svým úsměvem. Podle dokonalé postavy s útlým pasem a pevnými čtyřkami, by nikdo nehádal, že už porodila tři děti.
Večer zůstávala věrná své hospůdce „U Šípku“ a obyčejné ženy nechápaly, jak může stihnout domácnost, tři děti, tvrdou práci na pile u pásů, a přitom být stále tak dobře naladěná. Ale čas zajít si večer na "svoje tři", si udělala kukačka vždycky.
Bydlela v naší ulici. Každé léto se stěhovala k nějakému amantovi, který ji zadělal na další dítě. Na zimu se vracívala domů, to kukačky dělávají. To prosila svého muže, aby ji odpustil.
Její muž byl dobrák, první děcko je snad jeho, ale i ty ostatní si napsal na sebe, ještě než se s ní rozvedl.
Nechal jí jít, bez dětí, kam ji srdce táhlo. Snad za to můžou geny biologické matky, která ji odložila do kojeňáku. Kdo ví...
Kukačka už dva roky nepřiletěla. Prý někde v pizzérii dělá uklízečku, možná i něco jiného.
Naštěstí pro děti, místní paroháč s dobrým srdcem si našel jinou maminku, která vlastní děti mít nemůže. Jeho děti, nebo spíše „její děti“ miluje nade vše.
Potkala jsem se s ní na třídních schůzkách, je opravdu milá, ikdyž není tak krásná, jako byla kukačka.
