Jak strýček Bedřich vyhrál v tombole králíka Ferdinanda

Nastala plesová sezóna. V naši rodné vesničce s počtem obyvatel tři sta, byly plesy jediná společenská událost. Samozřejmě nepočítám letní fotbalový zápas svobodní versus ženatí, tradiční soutěž v pití tupláků a výlov místního rybníka.  

Ferdinand

           Maminka velice ráda tancuje. Má jen smůlu v tom, že tatínek je od přírody taneční poleno a tudíž pro moji maminku není k tanci ta správná partie. Proto vždycky přemluví k účasti i našeho strýčka Bedřicha. Tatínek pak sedí na plese jako křen a dělá jim oběma pouze doprovod. Maminčin bratr Bedřich je totiž moc dobrý tanečník, stejně jako maminka. Oba byli našim dědečkem dobře společensky vychováni. Mému otci toto vychování chybělo.

         Tatínek nejenže neuměl tancovat, on byl navíc také zásadový abstinent. Byl tak odsouzen dělat řidiče pro každou příležitost. Tím se nechci zastávat alkoholiků, to v žádném případě. Ale když si nepřipijete ani na rodinných oslavách na zdraví, je to už vážný společenský trapas. To strýček Béďa si na rozdíl od otce umí života užívat a rád ocení promile alkoholu v krvi.

         Rodiče za doprovodu strýce Bedřicha odjeli na hasičský bál. Pro mě a mého bratra Aleše, to tehdy znamenalo jediné, večer plný zábavy a uvolnění. Sotva za nimi zabouchly dveře, Aleš donesl z komory cheapsy a maminčin likér. Do sluchátek si pustil na plné decibely Iron Maiden, prý aby nemusel poslouchat svoji sestru. Protože scházel dohled rodičů, rozvalili jsme se po dvou hodinách v obýváku na sedačce a sledovali se zájmem lehce erotický film. Rozšiřovali jsme si tak vzdělání v oboru sexuální výchovy, která v rodině nebyla v osnovách. V očích tatínka a maminky jsme byli, i když už jsme měli občanku, stále malé děti, podle otce prý do té doby, než budeme mít volební právo…

      Ani mi nevadilo, že film je v němčině, můj bráška mi to s radostí a humorem překládal, samozřejmě že naschvál špatně. Kolem jedné ráno jsme zalezli do pelechu.

      Naši se vrátili z plesu asi hodně pozdě a v dobré náladě o čemž napovídala pohozená košile tatínka ležící na zemi a zamčená ložnice. Bylo už skoro jedenáct ráno a rodiče pořád spali.

"To budeme mít zase jenom párky k obědu", prohlásil lítostivě o deset minut starší brácha.

"Tak si něco uvař, chytráku, ale na to jsi moc pohodlný, že ano!“

"A proč vlastně nevaříš ty, ty jsi baba a to baby dělávají?“

"To asi proto, že nejsem baba, ty demente!", odsekla jsem mu bez zájmu, protože já, na rozdíl od něj, držím štíhlou linii.

Naše hašteření vzbudilo maminku, která to ukončila slovy:

"Dobré poledne, děti, jestli máte hlad, ohřejte si párky z lednice. Máme vídeňské"...

        Maminka měla ze včerejška očividnou kocovinu. Asi zase soutěžila se strýčkem Bedřichem, kdo vypije více panáků. Asi vyhrála, poněvadž strejda byl vzhůru dříve než ona. Usuzovala jsem tak podle kouře, který nám před hodinou zamořil okna našeho obýváku. Strýc přiložil do kamen, to znamená, že už musel vstát a obléct se, alespoň do trenclí.

      Strýc Bedřich bydlel naproti přes ulici v domečku po dědečkovi a naše rodina měla tak neustálý přehled o každé jeho činnosti. Byl tak pod naším stálým dohledem.

 Jíme tak celá rodinka u stolu ty vídeňské párky a maminka povídá:

"Představte si děti, že strejda na plese včera zase vyhrál několikrát v tombole.“

"A vy dva jste nevyhráli zase nic, že mám pravdu mami!", odpovídám ji se smutkem v hlase.

"To si piš, že nevyhráli, to by nepovídali nejdřív o strejdovi", povídá brácha.

"Naši mají ohromné štěstí v lásce a proto ještě nikdy nic nevyhráli! A strejda má v lásce pech a proto staří mládenci vyhrávají vždycky!", říkám s párkem v ruce a s plnou pusou chleba.

"Vyhrál kromě dalšího přebytečné odkládací stěny, myšleno deska s pěti držáky i pečeného krocana", informuje nás o výhře tatínek.

"On vyhrál zase tu samou stěnu jako loni? Vždyť už má jednu v kotelně. Kam dá tu letošní?", ptám se.

"Asi na strom a bude na ní věšet lůj sýkorkám", říká mi bratr Aleš.

"Ne, prý si jí dá do kůlny, bude mu na ní viset prodlužovačka k sekačce.

    Vůbec celá strýčkova kůlna je plná různého harampádí. V jeho fabrice, kde pracoval,  se rušilo jedno oddělení konstrukce, všechno se buď rozkladlo a co se nerozkradlo, to prodávali tehdy za velmi výhodný peníz. Strýček Bedřich tehdy dovezl na dvou přívěsu různé krámy jako skříně, židle, a stoly, kus za padesáti korunách, což znamenalo pro Bedřicha výhodnou koupi.

Jednou  skříní obdaroval i nás, neopomenul obdarovat také místní drbnu paní Popelkovou, protože o něm roznášela, že je gay, což samozřejmě nebyla pravda, ale pouze čistá pomluva, protože ho chtěla ulovit, ale on se ji nedal. Tak ji zavřel zobák jednou starou almarou…

Všechny ty staré krámy straší u strejdy v kůlně a pokaždé, když jde přiložit zakopne o skříň a se slovy „Krucinál, kdo to tu položil!", slibuje, že s tím letos v zimě už určitě zatopí. Stojí to tam už třetí zimu...

"No jo, ten se má, starosti žádné, ani s vlastními dětmi se zlobit nemusí a ještě tolikrát v životě vyhrál", přemýšlí nahlas tatínek.

"No, jo a kde je ten pečený krocan? Toho jste snědli ještě tam, že mám pravdu tati?", chci vědět s představou skvělé a lahodné pečínky.

"Ale on byl docela malinký a nebyl ani dobře propečený", povídá pro naši útěchu táta.

"Víte co, milí rodičové, příště jdeme s vámi, i kdybych tam měla tancovat se svým vlastním bráchou!", oznamuji naštvaně.

Namočila jsem si zbytek párku do kečupu a chystala se demonstrativně k odchodu na výraz svého ublížení, že nejím pečeného krocana.

"A ještě vyhrál vlastního králíka. Našeho králíka Ferdinanda strčil do přepravky a dal ho do tomboly jako dar od neznámého dárce", povídá dál maminka, aniž by nějak reagovala na moje výhrůžky.

Tatínek mamince přikyvuje a objasňuje strýčkovo pokrytecké jednání:

"Chytrák jeden. V létě mu všichni králíci chcípli na kokcidiózu, přežil jen Ferdinand a on se ho chce ještě nekale zbavit."

"To je celý strýček Béďa. Nechce se mu v zimě chodit do králíkárny, když tam má jenom jednoho králíka. Lenoch je to!", objasňuje Béďovo chování otec.

"A zrádce taky, tati", dodala jsem s neskrývaným zklamáním.

         Ferdinand je domácí mazlíček celé rodiny. Je to vlastně přerostlý zakrslý králík, kterého jsme dostali od strýčka Bedřicha před pěti lety na moje a bráchovy desáté narozeniny. Jednoho dne králík dosáhl rozměrů větších než bylo deklarováno prodavačem ve Zverimexu. Snad to způsobily drahé granule, které jsme mu kupovali, nebo to byla otázka genetické výbavy tohoto zvířátka, to nevíme s jistotou ani dodnes. Když se k tomu ale přidala alergická rýma bratra a lhostejnost k zapáchající podestýlce, byli jsme nuceni uznat, že králíkárna strýčka Bedřicha je pro Ferdinanda tím nejlepším řešením. Navíc tak získal na pár měsíců plno králičích kamarádů, tedy do té doby než skončili v troubě. Za králíkem jsme chodili na návštěvy ke strejdovi a časem jsme ho naučili dělat i to "pac", ke kterému měl Ferdinand nebývalý talent.

      Strýček asi usoudil, že jako anonymní dárce do tomboly, se svého přerostlého králíka s tuhým a nestravitelným masem, zbaví pod záminkou štědrého dárcovství. Dost ubohé! Potrestal se sám, když Ferdinanda vyhrál zpět na své číslo 13. Musel všem přihlížejícím předstírat nebývalou radost z výhry, aby podpořil plesovou atmosféru plnou euforie a závisti nevyhrávajících, kteří za losy utráceli každoročně velkou sumu peněz.

    Dojedli jsme párky a odešli s bráchou Alešem navštívit strejdu. V ruce jsem držela tři mrkve a vločky, dárek pro zrazeného Ferdinanda.

   Přišel večer a strýčkův podraz, kterého se dopustil na věrném zvířecím kamarádovi, byl zase pro jednou odpuštěn, jakmile strýček rozsvítil ve svém obýváku okno. Chystal se ke svému exhibičnímu vystoupení pro své věrné obecenstvo – naši rodinu za oknem přes ulici.

    Toto vystoupení patřilo již k pravidelným ceremoniím dlouhých zimních večerů. Dělal s radostí ze sebe tak trochu blbce, ale my jsme u toho pukali smíchy. Schválně si na noc nezatahoval závěsy, aby nám mohl předvádět svůj striptýz, takové  "pip show z okna do okna". Dobře věděl, že ze vzdálenosti deseti metrů a přes jeho neumytá okna s nánosem loňských mušinců, ho vidíme pouze rozmazaně, ale já jsem mu tu radost nikdy nezkazila. Viděli jsem sice pouze slabé obrysy jeho štíhlé až hubené postavy. Celkovou komičnost umocňovaly obrovské trencle z jeho týdenní hromádky "oblíbených puntíkatých". (Kupuji mu je každé vánoce, hned desatero sad po sedmi kusech. Objednávám si je u našeho místního prodavače v krámku.) Samozřejmě, že strýček, má také jisté morální zásady. Nikdy by nám například neukázal svoji holou zadnici, pouze jen ty trencle. Máme znamení, když se mi jeho striptýz líbí, třikrát zapnu a vypnu světlo ve svém pokoji. Strejda nikdy nezklamal. Mám podezření, že se za našimi zády živí jako "go-go tanečník".