Bedřich velice těžce nesl každou návštěvu úřadu práce. Připadal si jako ta pláňka u cesty, která ovoce nerodí. Jednoduše řečeno, cítil se zbytečný a bez užitku.
Po jednom takovém výběrovém řízení na pozici managera renovované zahraniční firmy, které bylo vyhlášeno pouze naoko, jelikož místo už bylo dávno zamluveno protekcí, měl toho života bez řádného pracovního poměru, opět plné zuby. Potíž byla v tom, že takových neúspěšných konkurzů, již absolvoval během tří měsíců několik desítek, nepočítaje firmy, kterých navštívil jen tak naslepo.
V nejhorším případě přicházela ještě stále v úvahu možnost zúčastnit se rekvalifikačního kurzu „Masér pro sportovní a rekondiční masáže“, který vedla v Ostravě naše sousedka paní Kolouchová.
Paní Kolouchová byla vdova v nejlepších letech, která se netajila se svými sympatiemi k Bedřichovi. Ta by mu zajisté dopřála i soukromné doučovací hodiny. Strýčkovi občas donesla na neděli i nějakou buchtu nebo koláče, ale ten si od ni zachovával přiměřený odstup, protože mu vadilo, že do všeho strká nos a je velice upovídaná.
Strýček měl, co se týče žen, již zdravý rozum starého mládence, který nabyl svými špatnými osobními zkušenostmi. Také se netoužil dostat do nemilosrdných babských řečí. Tu buchtu proto přijal pokaždé, ale jen aby vdovu Kolouchovou neurazil alespoň do příštího pečení...
„Bedřichu, koukni, takový masér musí být vazba, ne jako ty. Vždyť by se ti rozsypaly všechny kostičky, kdybys jen zatlačil prstíčky“.
Tatínek měl pravdu, on ji má skoro pokaždé a tentokrát ji měl bohužel taky. Strýček už sice začal jíst alespoň rybí maso, ale stále vypadal velice podvyživeně.
Strýc také nechtěl jako emigrant opustit kvůli práci svoji rodnou hroudu Beskyd, neznaje jako vesničan léček velkoměsta.
Sotva přijel ten den z úřadu práce, usednul na kolo a jel si provětrat hlavu. Ze své projížďky se vrátil až za tmy.
Druhý den brzy ráno se z kůlny naproti přes ulici ozývalo kvičení prasátka Vendelína, kterého dostal před nedávnem jako neočekávaný dar.
„Snad ten blázen nechce dneska dělat zabijačku, v takovém vedru“, sledoval tatínek za záclonou strýčkovo konání naproti přes ulici.
„Strýček přece vepřové nejí!“, povídá brácha, stojící vedle tatínka.
„A Vendelín je ještě malý!“, kroutí hlavou maminka.
"A co když už konečně změnil své vegetariánské vyznání?"
Tatínkova hlasitá úvaha však byla náhle přerušena, poněvadž jsme viděli strýčka, jak strká Vendelína do kufru auta. Na zadní sedadla si ještě naskládal plno připravených krabic a pak odjel neznámo kam.
Večer Bedřich přijel vlakem už bez Vendelína. Tatínek s maminkou se nechtěli ponížit do role zvědavých příbuzných a tak jsme byli na výzvědy vysláni my dva s bratrem.
„Vám nezabouchne před nosem, vás on má rád!“, povídal tatínek, když nás strkal za vrátka.
„Najezdil včera na tom kole asi hodně kilometrů, koukni na ten velký nános malých mušek na blatnících“, povídá brácha když jsme minuli strýčkův plot, kde odpočívalo jeho kolo.
Mise byla úspěšná. Strýček byl sdílný, protože s tím dobrým se každý člověk rád chlubí.
Bedřich ten den otevřel novou etapu svého života tím, že se stavil v Ostravě do jedné místní hospůdky u hlavní silnice. Zahnala ho tam žízeň a chuť „dát si jedno nebo šest“.
„Strýčku, ty si dojel na svém starém kole až do Ostravy?“
„A kdyby tu žízeň neměl, dojel by až do Opavy“, doplňuje mě brácha.
V té putyce třetí cenové skupiny, kde dávají akorát guláš s knedlíkem nebo guláš s chlebem, se seznámil s jedním zajímavým člověkem.
Prodal mu starou Elizabeth (Škoda120) a přidal navrch ještě Vendelína. Na to, co si s Vendelínem pan počne, se raději neptal. Strýček má zvířata velmi rád, tedy samozřejmě ty živé a ne tepelně zpracované... A zrada, které se dopustil na Vendelínovi se mu dlouho bude vracet jako noční můra.
Bez dlouhého přemýšlení odkoupil ten muž i kompletní strýčkovu sbírku vzácných tropických motýlů.
„Představte si, že ti motýli“, měl jich celkem stotřicet šest, „měli pro něj větší hodnotu než čtyři moje Elizabethy“, povídá zamyšleně Béďa.
„Teď ještě prodám nějaké své akcie a budu mít na nové auto. A od prvního s ním můžu jezdit do nové práce“, graduje své vyprávění šťastný Bedřich.
„Budu pracovat jako uklízečka na stavební fakultě“.
„Ta fakulta dobrý, strýčku, ale jako uklizečka?“, povídám se zklamáním v hlase, jelikož jsem očekávala úspěšnější pracovní pozici pro strýčka.
„Ano, uklizečka přes léto, v zimě topič a občasný údržbář.“
"A jak si Bedřichu přišel k tomuto pracovnímu poměru?", ptám se ho zvědavě.
"Cestou z Ostravy jsem narazil na hlídku policistů. Dali mi fouknout do balónku a nechtěli mě pustit již dál. Nakonec jsem jim začal barvitě líčit svoji smůlu na trhu práce, což nezanechalo bez následků jejich srdce. Cestou na nejbližší boční cestu, s kolem v policejním kufru, mi jeden z nich dal tip na toto místo."
„Bedřich hodně slevil, jako středoškolák se strojní průmyslovkou a dvaceti lety praxe strojírenského konstruktéra, to myslím nemá zapotřebí“, nechápala strýčkovo unáhlené chování později maminka.
„Kdyby více jedl, mohl být i zdatný masér“, komentoval své přehodnocené myšlenkové pochody tatínek.
„Copak neznáte to přísloví o vrabci a holubovi? Strejda potřeboval impuls ke změně a já věřím, že je jedno jestli jsi uklízeč se středoškolským vzděláním nebo bez něj. Náš strýček to dokázal, našel si práci a určitě ho to odpíchne k lepším zítřkům,“ zapojuji se do diskuse a držím Bedřichovi všechny palce.
Z tohoto strýčkového příběhu jsem si odnesla několik ponaučení do života:
1. Nehledej práci na úřadu práce.
2. Jízda na kole srovná myšlenky.
3. Na depresi si dopřej pivo. (Pouze jedno! V tomto případě se jedná pouze o požitek chuti, vyvolávající podmíněné afrodiziační účinky s pozitivní antidepresivní simulací.)
4. Není radno kombinovat oba předcházející body.
5. I policisté jsou jenom lidi.
6. Chop se každé šance, která tě vytrhne ze stereotypu života.
