Každý z nás zaznamenal pochod duhové hrdosti a v každým z nás zanechal stopu. Pozitivní nebo negativní. Osobně patřím k té skupině lidí, která při pochodu homosexuálů vyjadřuje spíše opovržení nad takovým druhem propagace své vlastní odlišnosti, budující kult vyjímečnosti. Rád bych se zmíněného tématu dotkl také, protože ho považuji za velmi důležité pro společnost.
Nejsem křesťanem a proto nehodlám do své argumentace zahrnovat rétoriku ve stylu “co si přeje Bůh”. Nelze ovšem křesťanům a konzervativcům (až na konzervativní stranu modrých ptáků, která hbitě konzervatismus zavrhla, aby neztratila už tak ztracenou image) upřít pravdu v tom, že skutečně se děje něco proti tradiční rodině, která byla vždy základem národních států. Stejně tak nehodlám do svého článku zahrnovat, jak už při takových článkách bývá samozřejmostí argument “nemám nic proti homosexuálům, mám mezi nimi pár přátel, ale..”.
Nevím o tom, že by některý z mých přátel homosexuál byl a pokud je, tak to pravděpodobně nepovažuje za tak důležité, aby mi při podávání ruky automaticky sdělil svoji orientaci. A pokud bych skutečně takového kamaráda měl, nepotřebuji při psaní vymýšlet vlastní alibi pro obhajobu vlastních postojů.
Takové chování je možná pro politiky, nikoliv pro blogery a jejich důstojnost.
Relativismus tradičních hodnot
Nedotknutelná substance tradiční rodiny je rozbíjena až v moderním světě. Zvláštností je, že podobnou anti-tradiční rétoriku ve svých dílech popisoval i Trockij, který na tradiční rodinu útočil jako buržoázní přežitek a symbol maloměšťáctví.
Nová levice, otevřeně se k němu hlásící (hlavně z důvodu toho, že narozdíl od jiných představitelů za ním nestojí miliony mrtvých) podobnou ideologii prosazuje. Dnešní představitelé parlamentních stran, ačkoliv se pohybují na hraně anti-marxismu, podobnou rétoriku prosazují taky. Rozdíl ovšem zůstává, že od Nové levice je to postoj z hlediska ideologie pochopitelný u těch druhých už jev minimálně zvláštní, zahrnout do svých programů tento novodobý fenomén kulturního marxismu.
Nedělám si iluzi, že se jedná v podstatě o druh politického universalismu a snahy oslovit maximální počet svých voličů. Parlamentní demokracie je znásilněná demokracie, ve své podstatě nijak nezahrnující kořeny té skutečné demokracie, vystavěna na protipólu demokracie organické, zaručující dynamiku a rozvoj společnosti a občanské angažovanosti, ale představující vyčerpaný totalitní systém plutokracie, který se udžuje u života jen díky statusu quo a víře lidí v lepší plutokracii zítřku a neznalosti antického odkazu.
Taková demokracie svým stranám a občanům ani nic jiného než universalismus nabídnout nemůže a tak jsme svědky toho, že chrání zájmy nás všech, ačkoliv ve skutečnosti nehájí zájmy nikoho.
Z logiky je tak jasné, že tenhle systém se musí posunout do vytvoření šedé masy konzumentů, odtrženi od tradicí, Boha, víry a uvrhnout se do vášně úvěrů, konzumu a materialismu. Jedině takový systém dokáže vytvořit společnost, která přivře oči před jakýmkoliv odklonem od čehokoliv tradičního a přírodního a akceptuje tak i drancování přírody ve jménu náboženství trhu a jeho snah o maximalizaci profitu na úkor tradice a dědictví. Jsou to tedy homosexuálové, kteří v tomhle případě sehrávají roli užitečných idiotů.
Nemyslím si, že homosexualita je něco, co by se mělo nazývat přirozeným. Je jednoznačné, že při relativizaci tradiční úlohy rodiny je třeba akceptovat i pedofily, zoofily a další. I ti jsou sexuálně orientováni jinak a lze se tedy domnívat, že by se o svá práva měli dožadovat také. Na druhou stranu nelze homosexualitu považovat za něco, co zmizí nebo zanikne. Je součástí lidské společnosti od dávných dob a existovala a objevovala se v civilizacích méně nebo vice po celá staletí. Dnešní stav ovšem nasvědčuje jevu, který se vyskytl i v evropské civilizaci v Římě, která s homosexualitou začala experimentovat také (je třeba ji ovšem brát v kontextu doby) a nakonec zanikla.
Ačkoliv římská civilizace nakonec nezaniká výhradně kvůli povolení bariéry homosexuality, ale i díky integraci ,,barbarských národů" a dalších destrukcí hodnot tehdejší doby. Paralelu s dnešní dobou při výše zmíněných faktech nelze popřít. Zdá se, že se skutečně blížíme ke konci něčeho.
Je třeba podotknout, že naše společnost je k homosexuálům velmi tolerantní a skutečně nevím o žádné formě diskriminace, která by společnost vykazovala proti homosexuálům. Nevím o lidech, kteří by za homosexualitu byli uvězněni. Nevím o homosexuálech, kteří by byli pro homosexualitu vyhozeni z práce, bylo jim odejmuto volební právo nebo dokonce na ně bylo útočeno.
Společnost tedy homosexuály respektuje, na druhou stranu je třeba, aby homosexuálové akceptovali aspekty svojí odlišnosti a orientace. Je třeba, aby homosexuálové akceptovali naši heterosexuální společnost a neprovozovali exhibicionistické show naháčů a skutečně nechutně zvrhlých exhibicionistických představení u takových soch, jako je patron země české, svatý Václav. Domnívám se, že homosexuálové si uvědomující výše zmíněné, pravděpodobně jen kroutí hlavami nad devianty řádícími v ulicích Prahy, vytvářejíc pro jejich komunitu ty skutečné anti-nálady. Jsou to nakonec tedy sami homosexuálové, kdo svým každoročním obsesním představením v ulicích proti sobě poštvává veřejné mínění.
I při svém mládí si vzpomínám, jak při schvalování registrovaných svazků homosexuálové slibovali, že je to poslední právo co chtějí. Slibovali, že si uvědomují svojí orientaci i se všemi důsledky své orientace a nebudou žádat děti do svých rukou. O pár let později je vše jinak.
Homosexuálové se tak snaží dluhodobě akceptovanou odlišnost transformovat na určitou formu náboženství pod pláštěm neexistující diskriminace, ačkoliv tím přímo vybízí k diskriminaci tradičních rodin.
Demonstrace za taková práva jsou nejen proti zdravému rozumu a proti zákonům přírody, ale i proti samotné logice jejich pěstovaného kultu vyjímečnosti homosexuálů (jesliže odlišní jsou, proč se dožadují stejných práv?). Člověka až nutí se zamyslet, zda-li já, jako zrzavý člověk nemám právo také každoročně předvést exhicionistickou show, jejíž součástí by bylo odhalování a laskání genitálií mých spoludemonstrantů.
Akce s názvem ginger pride, kde budeme volat za zastavení neexistující diskriminace a stejně jako homosexuálové se dožadovat něčeho, co je naprosto v protipólu naší přírodní vybavenosti.
Mohli bychom tak demonstrovat za stejný výskyt rakoviny kůže i u ostatních lidí s jiným typem pigmentu a dožadovat se kompenzace dovolené v letních časech, vzhledem k tomu, že nemůžeme strávit stejný čas na sluníčku.
Zdá se Vám takový příklad až vtipný a nesmyslný? Pak se nemýlíte, skutečně je silně iracionální, nicméně přesně vystihuje podstatu něčeho takového a rozbíjí postavení nejen tradiční rodině, ale I samotné komunitě a menšině homosexuálů.
Rozumím postoji vyjadřujícímu solidaritu dětem v dětských domovech a hledání alternativní rodiny pro ně. Nicméně je třeba konstatovat, že místo podpory homosexuálů je třeba přestat systematicky šikanovat rodiny, které se o adopci snaží a stejně tak je třeba místo důsledků řešit příčiny. Tedy hledat důvody, proč jsou děti odkládány do dětských domovů.
Při pohledu na pochody hrdosti je zřejmé, že zde žádní homosexuálové ani nepochodují. Ti pravděpodobně tráví čas ve svých domovech, kde si uvědomují svá práva a svoji orientaci se všemi důsledky, které přináší. Domnívám se, že pociťují silné opovržení před devianty pochodující Prahou a uvědomují si, že jsou to nakonec právě oni, kteří ve společnosti vytváří negativní vlnu emocí.
Nejsem zastáncem zákazů a respektuji svobodu slova. Nevidím tedy řešení ani v zákazu pochodu. Zcela určitě ovšem považuju za více než nevhodné, aby se pod demonstrací podepisoval magistrát hlavního města Prahy jako spolupořadatel, bez svolení občanů Prahy. Žádné referendum v takové otázce neproběhlo a proto nelze za žádných okolností mluvit za Pražany. Magistrát by v takových případech měl zabezpečit to co je jeho povinností, tedy řádné nahlášení a dohled nad průvodem a rozhodně by neměl být podepisován jako organizátor, ale měl zachovat neutrální postoj vyplývající z kompetencí úřadu.
Nezbývá než homosexuálům popřát hodně štěstí v jejich snahách, než je nakonec jejich vlastní aktivity dostanou do stádia jako ve Francii, kdy pořádáním nekonečných průvodů, domáhání se nesmyslných práv dohnali do ulic statisíce Francouzů (zajímavostí jsou muslimové, kteří nedemonstrovali, protože nerespektují francouzské zákony a tudíž je homosexuální svazky příliš nerozrušily), kteří nejen nakonec homosexuály stáli jejich vytoužená práva, ale vypadá to, že přijdou i o předchozí náklonnost, které se jim dostávalo.
Zkrátka a prostě, komu není rady, tomu není pomoci.
