Na dvojí metr v mezinárodním právu už jsem si dávno zvykl a jen skutečně ty největší paradoxy mě můžou překvapit. Z mezinárodního práva se stal toaletní papír. Z OSN se zase stal bohužel nepotřebný debatní klub, který může vydávat charty jaké chce a stejně je nikdo nebude respektovat. Občas ovšem skutečnosti nabídnou (ne)příjemné pobavení. O pobavení se bez povšimnutí českých pisálků(jako obvykle, když umíte jen překládat zahraniční zdroje a to ještě zdroje velmi omezené) postarala Saúdská Arábie. Možná bych (ne)jen redaktorům z idnesu doporučil, aby místo mini dokumentů, jak vnímáme muslimy na našem území a zdali na ně občas nekoukneme, vyrazit se zvídavou kamerou do Saúdské Arábie a udělat trošku jiný pokus. Napadá mě třeba mini-dokument o tom, jak budou vnímat redaktorky oblečené do západní módy, případně redaktory s křížkem na krku.
Paradox první.
Saúdská Arábie nedávno zahájila vojenskou intervenci do Jemenu. Zdůvodnění je skutečně směšné. Šíité jsou nelegitimní pučisté, kteří se nedemokratickými prostředky dostali k moci. Co na tom, že jemenští sunnité se k moci dostali během arabského jara stejnými prostředky. Co na tom, že OSN v roce 2014 zprostředkovala dohodu mezi vládou a kmenem šíitů, která měla zaručit složení nové vlády, kde budou mít jižanští separatisté a šíité zastoupení. A co na tom, že to bylo splněno zhruba na půl.
Vrcholem paradoxu je ovšem zdůvodnění invtervence v podání Saúdské Arábie.
Saúdská Arábie, která nese jméno podle vládnoucího klanu, brutálně potlačující (ne)jen opozici, mluví o demokratických principech. Země, kterou jejich zakladatel před 70ti lety pojmenoval podle jejich rodu. Země, kterou klan Saúdů oficiálně považuje za svůj majetek. Země, kde ústavu představuje korán a trestní právo představuje šaría. Země, kde jsou volby zakázané. Země, odkud pochází největší teroristé, které tenhle svět poznal. Země, odkud jsou tihle teroristé financováni. Takové země nás učí o demokracii.
Ostatně nejvíce vystihující je skutečnost, že zatímco šítové drželi bývalého jemenského prezidenta v domácím vězení, odkud bez problémů utekl, Saúdové nakládají s opozicí mnohem šetrněji. Opozice v Saúdské Arábie je v lepším případě bičována. V tom horším obviněna z kacířství a je s ní naloženo dle trestního práva. Vzhledem k uplatňování práva šaría asi nemusím zdůrazňovat, jak dotyčný uzavře svůj život.
Pokud jsi ale západní spojenec, lidské práva už zase tak prim nehrají.
Paradox druhý.
Saudská Arábie také vyjádřila obavu nad možnými civilními oběťmi během „občanské války“. Není ovšem civilní oběť jako civilní oběť. A tak jedny z prvních bomb dopadly na šíitskou mlékárnu a uprchlický tábor. Domnívat se, že se tak stalo omylem by bylo velmi naivní. Saudská Arábie vlastní technologie od USA a něco takového se dá s určitostí vyloučit. Šíitská civilní oběť má ale trochu jinou váhu, než ta sunnitská.
Paradox třetí
Saúdská Arábie je připravena i pro pozemní operace v Jemenu, pozemní operace proti IS ovšem jednoznačně vylučuje. Armáda Saúdské Arábie disponuje jednou z největších a nejmodernějších armád z arabských zemí, které se připojily do koalice proti IS a kterou trefně irácký prezident označil za pouhou fata morganu. Zajímavostí je, že i přes její mohutnou armádu je procentuální zastoupení Saudské Arábie v koalici nejmenší – méně než 10%. Iniciativa Saudské Arábie proti vzbouřencům v Jemenu je naopak mnohem větší.
Kdo vše může být naším spojencem?
Vyvstává tedy otázka, jak můžeme takový stát nazývat naším spojencem. Pokud se za spojenectví nepovažuje výstavba mešit po celé Evropě, které Saúdská Arábie společně s Katarem financují, neshledávám jediné pozitivum na spojenectví.
Spojenectví má ale jedno nepsané pravidlo. Pokud máš ropu, můžeš být náš kamarád a to za jakýchkoliv okolností. Samozřejmě za předpokladu, že nám jí dáváš. Pokud máš a nedáváš, budeme mluvit o lidských právech a pokud se i tak nepoučíš, uvalíme na tebe sankce,vyvoláme nové arabské jaro, uvrhneme tvůj stát do občanské války a pokud se i tak nezměníš, vlítneme bez mandátů OSN do tvé země a uděláme pořádek. Pokud ropu máš a dáváš, dělej si co chceš a my zavřeme oči, stáváš se naším odvěkým přítelem. Vstupuješ do části světa, kde mezinárodní právo uplatňováno už nebude, vstupuješ do světa, kde nepotkáš sankce, ačkoliv kamenuješ lidi ve své zemi a narušuješ integritu ostatních států. Vstupuješ do sféry neomezených možností, přestože pro nás představuješ export cizí kultury.
Je na čase připustit, že USA roste v exportu politických systémů silná konkurence. Jestliže USA je ve svých exportech demokratických hodnot velmi neúspěšná a můžeme vidět katastrofální následky v Libyi nebo Iráku, tak Saúdská Arábie se stává exportérem náboženského fundamentalismu a kulturní hegemonie číslo jedna. Každý další neúspěšný export a svrhnutí do jisté míry sekulárních států představuje pro Saúdskou Arábii posun na šachovém poli. I proto můžeme vidět, že Saúdové jsou s intervencemi USA naprosto spokojeni, přestože útočí na jejich "bratrské" muslimské národy. Jejich intervence má za následek často pouze jediné. Státy vyhledávají nového partnera ve svém regionu, který představuje určitou stabilitu a záruku bezpečí. Tím se za současných okolností stává wahábistická Saúdská Arábie. Na druhou stranu představuje také vlnu imigrace muslimů do Evropy, kde Katar a Saúdská Arábie financují výstavbu mešit a postarají se o vhodnou výchovu "náhradních" Evropanů za původní obyvatelstvo.
Ve světě tak vyrostl nový hráč bojující o světovou hegemonii. Paradoxní je, že samotný nezvolený kapitán světového pořádku mu nabízí pomocnou ruku.
