„Je suis Charlie?“ Zbláznili jste se?

Já jsem Charlie, tak zní heslo, které nyní provolává celá Francie a Evropa. Vyjádřit nesouhlas s terorismem a útokem na svobodu slova je jistě důležité, vyvodit ovšem důsledky a poučit se z chyb je mnohem důležitější. A zdá se, že v tomhle případě se kolem nás vznáší nebezpečné přísloví – komu není rady, tomu skutečně není pomoci.

 Jestliže se Vám po událostech v Paříži někdo snaží vnutit myšlenku, že i vy jste Charlie  a vy si tuhle myšlenku necháte skutečně vnutit,  právě jste demonstrativně podepsal petici za smrt dalších lidí a možná i sebe samého. Právě jste za sebou zanechali dopis na rozloučenou. A v něm stálo „Zabila mě moje vlastní hloupost a naivita. Zabil mě humanismus, který se mi stal náboženstvím.“

Útok byl nechutný čin vůči svobodě slova a pohrdám kýmkoliv, kdo útočí na základní právo vyjádřit svůj názor, ať už je mi názor sebevíc nesympatický.
 Jak ale vnímal svobodu slova levicový týdenník Charlie Hebdo?
 
Více než 30 let volal po zákazu nacionalistické strany. Svoboda slova pro týdeník Charlie Hebdo neznamenalo nic víc, než svoboda souhlasu.
 Vysmíval se křesťanům, vysmíval se muslimům, vysmíval se nacionalistům, vysmíval se kritikům multikulturalismu. Vysmívali se všem, kteří nevyznávali hodnoty liberalismu.

Po celou svojí existenci týdenník velebil multikulturalismus. Oceňoval jeho krásy a vysmíval se všem, kteří ho kritizovali. Do poslední chvíle zbožňovali multikulturní Francii a bojovali za otevřené hranice imigrantům.
 Poslední chvíle jejich životů patřili těm, které tolik zbožňovali – imigrantům.
Na konci jejich životů je tak dostihl vlastní stín svých názorů, které po celý svůj život propagovali. Konfrontace s vlastní ideologií, která je stála život.

Není pro podstatu věci příliš důležité, že se týdeník stavěl proti islámu. Věřit v multikulturalismus bez islámu a jeho radikálních projevů, je podobně naivní, jako věřit v kapitalismus bez třídních rozdílů.


  
 Vysmívali se těm, kteří je mohli zachránit.

Ironií celé tragédie je fakt, že satirici z týdeníku mohli za určitých okolností dnes žít. Pokud by ve Francii vládla nacionalistická Národní Fronta, můžeme se spolehnout, že hranice by byly uzavřené a teroristé by po svém výcviku v Jemenu a návratu do Francie poznali maximálně deportační formuláře.
 Ti, kteří se často stávali terčem jejich obrázkových útoků byli jediní, kdo mohl reálně zachránit členům týdeníku život. Kdyby celá událost nebyla tragická a situace ve Francii kritická, byla by to právě Marine Le Pen, kdo by dnes dělal vtipy. Paradoxně je to totiž smrt redaktorů a teroristé, kteří vraždili, kdo Marine Le Pen přinese prezidentské křeslo.

 Chtějí být i čeští novináři Charliem?

Společnost MAFRA vyvěsila na svoje sídlo nápis „Je suis Charlie“. A mají k tomu skutečně nakročeno. Ve svých aktivistických textech nás neustále přesvědčují o pozitivitě multikulturalismu, jejich články nejsou objektivní analýzou multikultury, ale naopak její propagace. Novináři ze skupiny MAFRA nejsou ničím jiným, než aktivistickými novináři, propagující oficiální ideologii Evropy.
A tak by se jim mohlo také stát, že se jednou Charliem skutečně stanou. Nepřeju jim to, ale varuju je i všechny ostatní. Být Charliem znamená souhlasit s ortelem, který se vznáší nad Evropu.