Tenhle článek by pravděpodobně nikdy nevznikl, kdybych nenavštívil své rodiče, kteří na rozdíl ode mne vlastní televizi. Užíval jsem si sotva hodinu rodinné atmosféry, když jsem zaslechl speciální znělku zpráv k sebevraždě Bartošové a pak spiklenecké teorie, teoretizování, obvinění a troubení kulturních představitelů do útoku proti bulvárním médiím prostřednictvím bulvárních médií. Můj otec při této reportáži měřil čas, kolik tentokrát dostane „nejdůležitější zpráva“ dne prostoru. Dostal se na 15minut.
Dopředu se chci omluvit, že nebudu projevovat pocit viny a nebudu předstírat člověka brutálně zasaženého smrtí Ivety Bartošové. Její tvorba mě nikdy neoslovila, její „skandály“ mě nikdy příliš nezajímaly a její smrt pro mě nebyla o nic smutnější zprávou, než zprávy o jiných sebevraždách, kterých od roku 89 raketově přibývá.
Nehodlám ani analyzovat, kdo za její smrtí stojí. Pokrytectví národa, médií, takzvaných osobností, případně dokonce politických stran (?!), ovšem přecházet nehodlám.
Kulturní fronta sobectví přesáhla únosnou mez
Celý národ začíná okamžitě po její sebevraždě s hledáním viníků, včetně služebníků „podrevoluční nálady“, jak trefně označil majitel Prásku média a přisoudil jim tím údajně kladnou pozici v občanské společnosti.
Událost je to jistě tragická, ale dovolím si podotknout, že život Ivety Bartošové, neměl cenu vyšší než dalších více než 10 tisíce Čechů, kteří si od roku 1989 vzali život. Pokrytectví lidí, kteří hledají viníka u člověka, který svůj život utápěl v alkoholu, práškách a vůbec všeho co předpovídá brzkou smrt se investiguje, zatímco příběhy tisíců našich soukmenovců, kteří si vzali život z ekonomických důvodů se zamlčuje a předstírá se, jako kdyby neexistovali a nebyli hodni zmínky.
Milý národe, milá média, dovoluju si Vás vyzvat k označení viníka smrti těchto lidí. Pro spoustu to byl jednoznačně sobecký systém, postavený na sobeckosti, neuvěřitelně maximalizované individualitě a postupného bourání přirozených vazeb národní solidarity. Systém založený na konkurenci, stavící souseda proti sousedovi, kamaráda proti kamarádovi, rodiny proti sobě navzájem.
Systém, který nám podstrkuje hvězdy showbusinessu, které by obyčejně se svojí nízkostí a nevkusností skončili na propadlišti dějin. Podstrkované hvězdy zpívající nesmysly o dvou slovech, vyzývající většinou maximálně k promiskuitě, alkoholismu, nejlépe doplněné úžasně multikulturně vyladěným videoklipem plným obnažených lidí. Hudební hity proudící ze západu obsahující většinou nanejvýše 3 slova v jedné a té samé tónině většinou popisují sobotní stavy po alkoholickém dýchánku.
Dekadence, která k nám proudí, je opravdu zdrcující a bude jedním z dalších důvodů, proč naše civilizace zemře. Náboženství materialismu, která se u nás zavádí, je neuvěřitelně sebedestruktivní činnost. Aspekty krásy jsme přestaly měřit, abychom je nahradili aspekty velikosti. Rozhledny pro nás přestávají mít smysl pro svojí geografickou polohu a krásu výhledu na matičku zem a nahrazuje je brooklynský prototyp mrakodrapu, u kterého preferujeme co největší množství pater. V ideálním případě za projev krásy považujeme, pokud z mrakodrapu uvidíme několik tisíc dalších mrakodrapů.
Symbolika USA se zavádí i jako vzor v ekonomice a tak i my budeme brzy svědky, že nebudeme léčit pacienty postižené rakovinou, protože jejich ekonomická návratnost je nejistá, popřípadě nerentabilní.
Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že jsem od tématu odbočil, není tomu tak. Celou evropskou civilizací nás provázejí jména kulturních osobností. Westernizace a konzum Evropy vytvářející evoluční vývoj homo economicus přesně dokreslují scénky, které následovaly po smrti Ivety Bartošové. Kritiky, kteří budou chtít lamentovat nad tím, že snad zneuctívám mrtvého, bych chtěl předem upozornit, že to jsou především oni, kdo tak činí.
Pouze se snažím konstatovat, že Iveta Bartošová není o nic víc, než Ti ostatní a nehodlám je opomenout.
Tak trochu jiná sebevraždu
Když už se dostáváme k tématu sebevraždy, chtěl bych si při této příležitosti připomenout člověka, který tak téměř přesně před rokem učinil také. Většinová společnost pravděpodobně nebude vědět o koho se jedná, díky mediálnímu embargu, které porušil pouze deník Reflex, který dotyčného nazval „pravicovým extrémistou a křesťanským fundamentalistou“.
Jeho jméno je Dominique Venner.
Dominique Venner 21.května 2013, pár dní po schválení dalších pro-imigrantských zákonů ve Francii a v den schválení adopcí dětí homosexuály, přiložil pistoli k hlavě a před stovky přihlížejících se zastřelil v katedrále Notre Dame. Ačkoliv Reflex informoval o Vennerovi jako o křesťanském fundamentalistovi, Venner nejen, že nebyl fundamentalista, ale dokonce nebyl ani křesťanem. Místo pro poslední akt tohoto politického vojáka si vybral jako symbol jeho geniálních předků a jeho národa. Svůj čin ovšem neinicioval z důvodu, že by se života chtěl vzdát a nenáviděl ho. Svůj život miloval, byl hrdým otcem i dědečkem. Miloval svoji ženu, rodinu a miloval svoji zemi. Nemohl dále snášet ponížení jeho národa a kulturní a etnický úpadek. Ve svém dopise na rozloučenou uvedl, že svůj život ukončuje z důvodu, aby probudil Francouze z letargie. Obětoval svůj život, aby probudil duch života ve francouzském národě.
Oběť Dominique Vennera se ve Francii opomínala (u nás ani nemluvě). Smrt Ivety Bartošové nám bude prezentována nejdéle, jak jen to půjde.
Ptejme se sami sebe, zda-li majitel Prásku neměl pravdu, když prohlásil, že nás média drží „v podrevoluční náladě“.
