Ač nemá zdaleka tak zábavnou vedlejší významovou linku jako Zemanova "viróza 2013", slovem či souslovím, které by mohlo kandidovat na český pojem roku 2018, je „střet zájmů“.
Výraz se v domácí mluvě pevněji zabydlel zřejmě především zásluhou starostí našeho pana premiéra. Nadužívání této terminologie, které vrcholí právě teď, je dobrou příležitostí obsah tohoto výraziva prozkoumat a konfrontovat jej právě s kauzou (ne)proplácení evropských dotací.
Střet zájmů je možné popsat jako situaci, při které snaha o co nejlepší výsledek jedné činnosti přímo vylučuje nejlepší výsledek činnosti jiné, přičemž subjekt těchto činností je v obou případech totožný. Jinak řečeno, jste-li ve střetu zájmů, dostáváte se pozice „sluhy dvou pánů“. To je oprávněně považováno za nežádoucí stav, přinejmenším pak tehdy, pokud o sobě tito dva pánové nevědí. Pracujete-li jako poradce v čase předvolebním ráno pro Trumpa, zatímco večer pro nějakého nového Obamu, nepochybně byste se z žádné strany nedočkal pochvaly, až by se to na Vás provalilo. Je ale otázka, jestli je to stejný příběh jako dramata českého předsedy vlády, jehož souběžné dýchání pro stát a firmu je již více než 5 let nasvíceno víc než marihuana v asijských skladech kabelek. Každý podezřelý úkrok stranou je zde v hledáčku investigativců a ví se o něm nejpozději ve chvíli, kdy k němu dojde, často i dříve.
V horlivé debatě o střetu zájmů se rovněž hodně šermuje nárůstem dotací pro Agrofert od roku 2013, resp. bohatství jeho „šéfa“. Mohl by to být dobrý důkaz o jasné zlovolnosti proti zájmům státu, pokud by buď z nevědomosti či záměrně (horší případ) neignoroval naprosto základní ekonomické zákonitosti. Jsou-li dotace navázány např. na velikost obhospodařovaného zemědělského pozemku, je celkem logické – tím spíše, nachází-li se ekonomika ve fázi nepřetržitého růstu – že s růstem firmy a jejího majetku roste i základna pro transfery této firmě. Jestli jsou takové transfery obecně ekonomicky opodstatněné a přínosné, je věc úplně jiná. Česká republika, tím méně Česká republika v letech 2013-2018, si je rozhodně nevymyslela.
Lze se tedy závěrem ptát, zdali prezentovaná společenská rizika plynoucí ze střetu zájmů premiéra v daném případě nejsou skutečně spíše jen jednou ze zbraní v dlouhodobém politickém soupeření, než nějakou reálnou hrozbou. A zdali se tak kvůli těmto rizikům mají psát ad-hoc zákony, zda se má bez legrace spekulovat o omezení ústavního práva být volen, či zda se má každý druhý týden v ulicích organizovat povstání vzdělaného lidu proti slovenským oligarchům a jejich hloupým voličům. Je tato cena opravdu přiměřená dočasnému působení jednoho člověka v české politice v 21. století? Starostlivé nebo ustarané tváře některých celoživotně mravokárných poslanců, europoslanců či politicky aktivních politologů nám dávají jasné vodítko, jak si na tuto otázku odpovědět. Bohužel to jsou v řadě případů pověstné „tváře staré a známé“, s vlastními, byť méně viditelnými střety zájmů. V hledání dobra a zla by se na to nemělo zapomínat.
