Škola hrou, či bičem? Hlavně ne bez učení.

Vzdělání patnáctiletých školáků upadá. V matematice se české děti zhoršily nejvíce ze čtyřiceti testovaných zemí. Vysmívaní mladí Američané své české vrstevníky hravě pokořili ve všech testech s výjimkou matematiky. Celkově se tuzemští školáci v tabulce dívají na záda všech evropských států vyjma Slovenska, Rakouska a Lucemburska a musí se spokojit se společností Turků či Mexičanů. Takto hovoří zpráva shrnující výsledky posledního mezinárodního šetření gramotnosti žáků, provedené společností PISA.

Otázka je, čím tuto smutnou - i když asi ne zcela překvapivou - výpověď o stavu a trendech českého základního školství vysvětlit. Pohledy se nabízejí v zásadě dva. Buď je současná (ne)kvalita absolventů jedním z projevů nově se prosazujících výukových metod typu "škola hrou", nebo je to naopak výsledek doznívající pomýlené pedagogiky dob minulých, kladoucí důraz na disciplínu, memorování a důsledně kolektivní pojetí výuky, tedy určité školy "drilu" či "biče".

Optimista by řekl, že jde jen o dočasný projev tradičního českého černobílého, "ode zdi ke zdi" přístupu, kdy se stávající systém, který se znelíbí, ostrým řezem nahrazuje novým, aby se záhy zase vrátil buď ke své původní podobě, nebo se - v lepším případě - ustálil někde mezi svými póly. Kde však hledat ony pevné body, obecné přijímané pravdy, ke kterým by se vzdělávání školáků mělo přibližovat a které nebudou opakovaně zpochybňovány a zatracovány, aby následně byly oživovány a oslavovány? Často se mluví o platech učitelů. O likvidaci víceletých gymnázií. O nutnosti přestat děti učit se věci nazpaměť. O zrušení známek na vysvědčení. Je však toto jádro problémů "hloupnutí" českých dětí a potíží českého primárního školství?

Patřím ještě ke generaci těch, kteří zažili výuku takřka důsledně postaru. S výjimkou jazyků - což je však kapitola sama pro sebe - mi přitom nepřipadá, že by vědomostní výbava tehdejšího průměrného školáka opouštějícího devíti- (tehdy osmi-)letku byla nějak tragická. I my jsme měli samozřejmě mnohokrát pocit, že se ve škole trápíme zbytečnostmi, které by jinak mohly v hlavě uvolnit místo vědomostem jiným, užitečnějším.

Jenže kdo řekne, co je důležité, užitečné, praktické, smysluplné, "k něčemu" - a co méně? Nejsou i tyto zbytečnosti mnohdy jen zbytečnostmi zdánlivými? Opravdu nemá žádný valný smysl učit se větným rozborům, logaritmům, pestíkům a bliznám, nutit děti memorovat se chemické vzorce, hlavní města či chronologii českých panovníků? A co když ano? Co když tyto vědomosti smysl mají, akorát si to - vzhledem ke špatným známkám, které jsme u tabule za ně dostávaly, nebo proto, že už si dnes na ně nevzpomeneme - úplně neuvědomujeme a nepřipouštíme. Co když hlavní potíž byla třeba v tom, že jen málokterý učitel začínal výklad tím, že vysvětlil, PROČ se danou věc vůbec budeme učit, kdy můžeme v praxi dané vědomosti upotřebit, případně jak se ji máme učit, abychom se nám do druhého dne, týdne, měsíce či roku nevykouřila z hlavy? Neodnesl by si pak student z hodin matematiky pro "počty svého života" víc než třeba jen vzorec Pythagorovy věty, případně správný postup pro výpočet slavných slovních úloh o dopravních prostředcích pohybujících se z bodu A do bodu B? Nehledal by pak snáz některé souvislosti při studiu historie? Nesmířil by se snáz s nutností věnovat část své mozkové kapacity neoblíbené fyzice či chemii?

Pochybnosti o přínosu některých předmětů by tedy neměly být argumentem pro to, aby se učivo výše uvedeného typu vymazávalo ze školních osnov.  Jinak řečeno, volba mezi "školou hrou" a "školou bičem" by neměla být volbou mezi tím, CO se učit a co neučit, jako spíš o tom, JAK to učit. Tj. kde postavit pevné mantinely pro ono hraní (aby se občas muselo i něco předvést) a kde naopak změkčit onen dril (aby to nebyla úplná nuda). Jak uvést do rovnováhy procvičování paměti na straně jedné, a schopnost správně přemýšlet, analyzovat a řešit na straně druhé. Jak vyložit učební látku, aby si ji žák osvojil, dlouho pamatoval a správně využíval. Přístup, že se nic učit nepotřebujeme, protože to v praxi nevyužijeme, nebo se to dozvíme na internetu, nás dopředu zřejmě příliš neposune.

Jsem přesvědčen, že všeobecné vzdělávání není ztrátou času a smysl pro praktický život má. Jen se musí lépe vyučovat. Kdy jindy než na základní škole by měl mladý člověk nasát právě co nejvíce oněch zdánlivých zbytečností, které pak s postupujícím věkem bude podle svého uvážení třídit tím, jak se bude studijně či profesně specializovat? Kdy jindy než na základní škole by se měl člověk učit tomu, co prostě tak jako tak vždy patřilo a patří k všeobecnému přehledu průměrně gramotného občana? Není právě tato "nuda" tím, co vlastně přispívá k rozvoji schopnosti kriticky myslet, ptát se, pátrat, hledat a vnímat souvislosti, nevidět svět černobíle? Tím málem, co budeme jednou ještě s určitou (byť třeba přehnanou) rodičovskou hrdostí předávat svým dětem. Nebo jen tím, kvůli čemu se budeme mít vůbec o čem bavit a hádat v hospodách či oslňovat dívky svého srdce:) Co pak může být lepším důkazem onoho vzývaného praktického přínosu vzdělávání?:)