Petr Skokan. Bývalý hejtman za ODS, dnes poslanec za VV a šéf Severočeské vodárenské společnosti. Svého času velký klausovec a eurofob, dnes člen boardu firmy monopolního byznysu, která natahuje ruce po evropských (nesporně stejně jako po tuzemských) dotacích. Nepřijdou-li, hrozí prý adekvátní úprava (rozumějme razantní zvýšení) cen účtovaných odběratelům vody. Někdo ztrátu na zisku zaplatit přece musí.
V době velkých ekonomických nejistot a v čase zuřivého přetahování se o poslední drobky jinak již skoro snědeného koláče bohatství společnosti světí účel (tj. nabytí rychlého a bezpracného finančního výsledku) už jakékoli prostředky. Když jde o velké peníze, zahodí se velké ideje do koše. Nebo se alespoň překroutí tak, aby se rozpočtová pijavice nažrala a důvěra voličova zůstala celá.
Stát již pro tyto zanícené pravicové poslance-podnikatele dávno není nepřítelem. Je totiž jejich hlavním chlebodárcem. Dotace že je největší zlo na světě? Ale kdeže. Je třeba přece rozlišovat. Osekávat dávky invalidům, ženám na mateřské a neziskovým organizacím? Proč ne! Vždyť jsou to jenom samí závistiví, leniví a neúspěšní škemralové. Omezovat veřejné zakázky a transfery vůči spřáteleným firmám? Nemyslitelné! A hlavně hloupé. Vždyť ti naši voličové pořád věří tomu, že to, kvůli čemu se hroutí hospodaření naší země, jsou stravenky, výplaty důchodů a podpor v nezaměstnanosti, a ne nějaká korupce či špatně nakreslená Lafferova křivka. Živit ve svém elektorátu naopak "zdravou" formu závisti, tedy odpor proti příliš vysokému životnímu standardu chudiny a nemocných lazarů, je naopak velmi potřeba.
Podobných příběhů "ideových skokanů" je, jak známo, mnohem víc. Vytvářejí smutný obraz stávající větší části současné české pravice jako politického spolku s velmi ohebnými a stále cyničtějšími měřítky dobra a zla.
