Proč je fajn(e) být Ostravákem?

Nedávno jsme tuhle s kolegou dostali od našich neostravských přátel při hospodském klábosení příležitost uvědomit si (či lépe řečeno si ujasnit), proč bychom vlastně měli být hrdí na to, že máme ostravské kořeny. Byť z nás obou jsou dnes „pražské naplaveniny“, jak se poeticky označují ti, kteří v době nedávné či dávnější měli tu drzost vkročit do hlavního města své vlasti a kratší či delší dobu zde ze studijních či pracovních důvodů v sousedství čistokrevných Pražanů setrvat.

Představa „obyčejného člověka“ o Ostravě je pořád dost stereotypní. Zakouřená černá díra kdesi na konci českého světa, plná nevrlých, sprostých a nevzdělaných lidí, buranské město zbavené kultury, bašta tvrdé politické levice, líheň poflakovačů a příjemců sociálních dávek, prostor pro život bez perspektivy. Otázka zní, proč by člověk, který nám zde přistane třeba z Marsu, měl mít důvod v tomto kraji žít a cítit se zde spokojen. Tak tedy popořádku.

Jak lze občas slyšet od škarohlídů, jejichž těžiště života leží v prostoru někde mezi Kolínem a Chebem, je ostravský kraj něco jako západní Asie. Ne zrovna známým faktem přitom např. je, že z Ostravy je to hned do několika hlavních měst sousedních zemí EU blíže než z matičky Prahy. Ostrava má své letiště, vynikající dostupnost po železnici a z pohledu silniční dopravy už se naštěstí také nejedná o odlehlou oblast, do které se přijíždí v kolonách po okreskách. Infrastruktura přestává být překážkou rozvoje města a regionu. Ostrava, ač není a asi nikdy nebude ekonomickým či politickým centrem, přestává být „dírou“.

Když už se zde někdo vydá osobním autem, nečekají zde na něj nástrahy v podobě plošných parkovacích zón a auty ucpaného centra. Ač rozsáhlé ostravské metro zatím využívají pouze tajné služby a pár privilegovaných a ač zde zatím nikdo nevymyslel žádnou obdobu skvělé „otevřené karty“, nabízí ostravská MHD svým cestujícím celkově vysokou kvalitu. Zdejší bezbariérové tramvaje a autobusy byly v české MHD pionýry. Narozdíl od těch, co putují přes město na Vltavě, se vám v nich navíc tolikrát nestane, že byste si - z důvodu navýšení vnější krásy stroje - spletli vchod pro cestující s vchodem pro řidiče či váhali, jestli sedadlo, na které si chcete sednout, pojme zadnice dvě či jen jednu. Můžete se zde také svézt sexy ekologicky šetrným autobusem (či tramvají s volantem) zvaným trolejbus.

Mýtus druhý – Ostrava „Černá“. Ano, ostravský vzduch není zrovna křišťálový a když místní hutě trochu víc zatopí pod kotlem, občas si tady člověk pěkně od plic zakašle. Nicméně ne všude je v tomto ohledu lépe. Stačí, aby si Ostravák, který je v hlavním městě na výletě, odskočil udělat pár záběrů k Národnímu muzeu a zhluboka se nadechnul. Pocit, že dýchá oproti své domovině až nezdravě čerstvý vzduch, ho určitě nepřepadne. Ostatně i objektivní zdroje praví, že při pobytu na tomto turisticky exponovaném místě vám plíce černají stejně rychle jako v „černé“ Ostravě. Otázkou navíc je, kde se budou věci rychleji měnit k lepšímu... Z Ostravy je to půl hodiny to Beskyd, hodinu na Fatru, dvě do Jeseníků, tři do Tater. Je kam utíkat. A pokud to někdo neví (čemuž se např. při projíždění města vlakem a pohledem z jeho okna nelze zas tolik divit), tak nejvíce zeleně na jednoho obyvatele je z větších českých měst právě tady – v Ostravě. Zelená se to mimo jiné také v ostravské ZOO či v místě největšího letního koupaliště ve střední Evropě – ve Vřesině.

Ostravané jsou nepochybně „jiní“. Prý pořád dokola volí strany s odstínem červené. Jemnocitnou kavárenskou smetánku dráždí fonetickou neurvalostí své češtiny. Jiné přespolní vykolejují svou přímostí, a otevřeností, s jakou vstupují do kontaktů se svým okolím. Trochu více chlastají a pivaře z jiných končin překvapují tím, že jim ve zdejších hospodách na povel „pivo“ automaticky nosí na stůl dvanáctku místo desítky. Prosím však i zde „laskavého poutníka“ o pochopení a o trochu barevnější pohled na věc. Vyrostou-li někde tři generace obyvatel mezi hutěmi a doly, nemůže to atmosféře kraje a povaze lidí nevtisknout zvláštní ráz. Těžko čekat od lidí, pro něž vždy byla základní ctností tvrdá práce a fyzická dřina (zde není přirozeně řeč o – pravda početné – komunitě místních etnických menšin), že budou s nadšením naslouchat humanistickým rozpravám intelektuálů nebo se obdivovat těm, kteří si v duchu dnešní doby nesmlouvavě zaměřené na výkon, zisk a efektivitu, hledají takové zdroje obživy, které jim vysokou úroveň jejich života zabezpečí rychle a pokud možno bez jakékoli námahy. Ostatně to, že Ostraváci volí jen a pouze levici, je také tak trochu iluze. Objeví-li se osobnost z řad pravice, která zná zdejší kraj a mrav a umí se za něj za humny prát, může klidně uspět. Pánové Tošenovský a Topolánek jsou toho důkazem. Slovní jadrnost s výše uvedeným samozřejmě také souvisí, i když je zase omyl si myslet, že již zlidovělé ostravské „pi.o!“ má znamenat něco výrazně jiného, než např. stejně profláklé pražské „vo.e!“.

Konečně je také zapotřebí nadobro rozbít mýtus o nekulturnosti a ospalosti města. V Ostravě studuje na dvou zavedených univerzitách na třicet tisíc studentů. Na místní divadelní scéně vyrostly mnohé herecké osobnosti, které jsme byli či dodnes jsme zvyklí vídat v divadlech hlavního města nebo v televizi (Čepek, Brodský, Hrzán, Mrkvička, Husák, Kodet, Kačer). Množstvím pořadů významnou televizní produkci ostravského studia snad lze řadit k tomu lepšímu, co se v ČT vyrobí. Hudební scénu taktéž zdobí několik pojmů – Janáčková filharmonie, Nohavica, Špinarová, Rottrová, Zagorka, Kryštof, čerstvě Martin Chodúr. Na letní „Colours of Ostrava“ jezdí každým rokem víc a víc světoznámých hudebníků, stejně jako je navštěvuje víc a víc hudebních fanoušků a turistů. Díky této a mnoha dalším (často již tradičním) společenským akcím, jakými jsou atletický mítink Zlatá tretra, zápasy českého daviscupového týmu, hokejové reprezentace či festival Janáčkův máj, lze jen těžko zpochybnit, že Ostrava žije. Průmyslovou historii města si může každý připomenout návštěvou skvělé expozice Hornického muzea, hutního skanzenu se snad zanedlouho taky dočkáme. Přeji také každému, aby podobně jako Ostravané mohl být skoro trvale hrdý na výborné výsledky a výkony zde odchovaných sportovců, ať už jde o fotbalisty, hokejisty, florbalisty, volejbalisty, tenisty, atlety či latinskoamerické tanečníky.

Přes jistá zlepšení je naše společnost stále obtěžkána mnoha předsudky. V hovorech u piva či na diskusních fórech na webu se mnohdy zbytečně plýtvá negativními emocemi jenom proto, aby měl každý za každou cenu „svůj názor“ a vůči něčemu či někomu se vymezil, měl jasno v tom, co je dobré a co zlé. Přitom, jak se následně zjistí, nic není tak horké a černobílé. Zvu vás proto srdečně k návštěvě Ostravy a jdu se zamyslet, proč mám vlastně tak moc rád i tu Prahu.