Podaří-li se člověku přistoupit k výběru vhodného kandidáta tak, že volí více rozumem než srdcem, musí podstoupit martyrium hledání odpovědí na řadu otázek. Zajímat ho zřejmě bude, nakolik se uchazeč o úřad prezidenta blíží ideálu v osobnostních a charakterových kvalitách, nakolik má předpoklady orientovat a správně jednat v zahraniční politice a jakým tónem bude znít jeho hlas při běžných vnitropolitických půtkách.
Představu o tom, které z těchto prezidentských dispozic jsou více či naopak méně důležité, máme každý různou. Pro někoho jsou středobodem antikomunistické postoje, rezervovanost k Bruselu, odpor k církevním restitucím, jasné a silné názory na poválečné dění v pohraničí či postoj k samostatnosti Kosova. Jiný naopak více dá na kandidátův smysl pro humor, úroveň jeho partnerky, jeho moudrost či předpoklady pro to mít vlastní rozum a čest a odolávat lobbismu a klientelismu všeho druhu.
Volba rozumem je tak pro voliče velkou výzvou. Vyžaduje jistou dávku politické gramotnosti a orientace v často nepřehledném světě českého veřejného života. Stejně tak si žádá naší odvahu přiznat si, že dáme hlas nakonec někomu, kdo často jedná proti našim zájmům, kdo se nezřídkakdy zpronevěřuje naší představě o slušnosti a kultivovanosti, či tomu, kdo má nepřéhlednutelné vady na své fyzické kráse. Prostě proto, že jeho ostatní kvality tyto handicapy převáží, či alespoň vyváží.
Pro mě bude volba nakonec především vnitřním rozhodnutím o tom, kdo mi svým zvolením udělá větší radost. Bude to ten, díky kterému pak - možná i s celou jeho povedenou družinou - emigruje prezident stávající? Nebo ten, který svou autoritou a myšlenkovou inspirativností bude hlasitě ukazovat na zatuchlost, povrchnost a krátkozrakost uvažování a jednání "elit" současné české parlamentní demokracie?
Nebude nakonec přece jen snazší volit tím srdcem?
