Expremiér Mirek Topolánek se tuhle vyjádřil, že se cítí, jako kdyby si prožil nevěru své ženy či znectění své dcery. Za tento mizerný stav jeho psychiky má prý odpovědnost zpěvák Jarek Nohavica.
Ten si totiž, jak známo, nedávno dovolil za svou celoživotní tvorbu a za postoje k ruskému národu a jeho kultuře přijmout místní státní vyznamenání. Expremiér, svého času vděčný příjemce veřejné podpory od dotyčného umělce, tím byl znectěn. Podobných VIP výroků, které měly národu sdělit, že „Jarek pro ně tímto skončil“, se pak objevilo více. Jejich řadu pomyslně uzavírají ty, které v osobách vyznamenávajícího a vyznamenaného naznačují symboliku propojení tehdejší sovětské KGB s tehdejší československou STB.
Události kolem Jarka Nohavici dobře ilustrují kvalitu současné společenské debaty. Její tragédií je potřeba vytvářet z každého běžného politického sporu až fatální konflikty lidské. Mít na všechno silný názor, i když je postavený jen na (negativních) pocitech. Přidat se buď k bílé, nebo černé. Necítit se blbě, když v hospodské diskusi tituluješ jako idiota či zloděje někoho, koho si naopak váží tvůj dobrý kamarád. Je přece důležité říkat věci nahlas, upřímně, říkat PRAVDU a ukazovat na ZLO - slušnost a ohleduplnost se musí tomuto přikázání podřídit.
Nepochybně se lze klidně a slušně bavit o tom, co všechno vlastně ocenění od Putina znamená či neznamená, nakolik je jeho a nakolik od běžných Rusů, od koho je ještě přijatelné metály tohoto typu přijímat a od koho již ne a podobně. Klidně i co na to řeknou naši „západní spojenci“. Na to vše lze mít různě barevné názory, bez ohledu na to, jestli je člověk obecně levicovější či pravicovější, ušlechtilejší či zbabělejší, zodpovědnější či lhostejnější, vzdělanější či hloupější, slušnější či zlomyslnější, západnější či východnější.
Jednodušší, účinnější a mediálně atraktivnější je ale samozřejmě odpadlíka od správné víry pojakobínsku gilotinovat a předtím ho ještě řádně zostudit. Jaký je to lump, morální troska, člověk s krví na rukou a špatným svědomím. Byť nám ubližuje jen tím, že si myslí něco jiného. Topolánkův příměr o pornu vlastní dcery, není v tomto ohledu o moc smířlivější.
Zdá se, a to i pohledem do některých zemí Západu, že politika už má bohužel opět takovou moc, že dokáže rychle a dlouhodobě rozvracet vztahy mezi blízkými lidmi i v časech neválčení a nestrádání. Rozdělovat rodiny a ničit stará přátelství. Zatím se můžeme se uklidňovat tím, že třeba v USA, Británii, Polsku či ve Španělsku (Katalánsku) jsou na tom v tomto ohledu ještě hůř a že osud Jugoslávie nás nikdy nepotká. I tak by bylo ale fajn ubrat trochu plyn.
