Komunistobijismus

Češi se po dlouhé době opět probrali z občanské letargie a vyrazili na politické barikády. Zatím jenom na ty verbální. Jihočeští studenti, kteří sotva nabyli volební právo, bivakují i s transparenty za vraty domu místní zastupitelky. Rozhořčení (taktéž povětšinou mladí) umělci se při příležitosti předávání hudebních cen pohrdavě vyjadřují o „národu soudruhů“, který si po dvaceti letech opět volí „ty komunisty“. Po několika letech takové další variace na již zlidovělé „přemluv bábu“.

Nic proti občanskému aktivismu. Naopak, ten je pro udržení bdělosti veřejnosti nad společenskými neřády potřeba, ať se to hradní družině, toužící po klidu na vědeckou práci o satanech a opicích, líbí nebo nelíbí. Mement z temných dob útlaku svobody, ať už rudých, hnědých či černých, není nikdy dost. Na druhou stranu by však takové zapálené ohlížení se do minulosti nemělo sloužit tomu, aby se strašilo novými výstřely z Aurory, a hlavně aby se zakrývaly lumpárny doby současné.

Když se se sadou hrnců zázračných vlastností, a přesto okradený, vrátí důchodce z výletu organizovaného úspěšnými a rozpočtově odpovědnými podnikateli (z nadějné nastupující generace mladých lidí - chtělo by se dodat), tak si ke svému dobrému spaní a k tomu, aby se dozvěděl, kdo je viníkem jeho problémů, jen těžko pustí večer televizní katovnu o estébáckých katech. Tím spíš, když se ten samý den dočte v novinách, že si žije nad poměry a musí se uskrovnit, aby v eráru bylo o to víc na morálně ušlechtilejší politické projekty, než je jen nějaké zajištění důstojného života seniorů. Lze se pak takovému, státem poníženému člověku divit, že je ze stávajících poměrů natolik zklamaný, že to hodí komunistům? Kolik z původních 118 poslanců koaliční většiny za dva a půl roku jejího života se ani stínem neušpinilo nějakou aférou či skandálem, aby se vůbec mohli těmto a spoustě jiných občanů, na které tíživě doléhají jejich rozhodnutí, podívat do očí? Není pak v této situaci spíš poněkud drzé zpochybňovat demokratické rozhodnutí občanů a plivat na ně? Nebojuje se zdechybně  s důsledky místo s příčinami?

Čím jsou dnešní čeští komunisté, v čase roku 2012 a prostoru institucí jako EU a NATO vlastně fakticky nebezpeční? Možná programem zahraniční politiky, dle které jsou ztělesněním lásky k lidu severokorejští Kimové a kubánští bratři Castrové. Možná symbolikou jejich ideové tolerance justičních vražd a mučení lidí v kriminálech, ke které se slušný a demokratický stát reprezentovaný vládou nikdy nemůže přihlásit. Nebo třeba - z minulého režimu tak dobře zapamatovatelnou - přezíravostí k obludnému drancování životního prostředí. Je však opravdu myšleno vážně, když se tady a teď – tj. v době 20 let po pádu Sovětského svazu, ochránce naší socialistické suverenity – straší novými železnými oponami, střelbou na hranicích, kolektivizací majetku a stavěním soch Lenina v nadživotní velikosti? Opravdu si myslíme, že komunistická krajská radní má moc přinutit děti na základních školách učit se znovu nazpaměť statě Julia Fučíka či básničky Pabla Nerudy? Nebo že budeme opět chodit do prvomájových průvodů a pod dozorem tajných vyvěšovat vlaječky? Není spíš veškeré to strašení komunisty jenom strašením před – zřejmě nezvratnou – budoucí levicovou většinou v Parlamentu? A tedy před jiným přístupem k daňové, sociální, hospodářské, zdravotnické politice? Pak by se ale tedy mělo strašit spíše hlavně sociální demokracií...

Nedávno si jeden (dnes již vyřazený) prezidentský kandidát posteskl, že Čechům naléhavě chybí dvě podoby gramotnosti. Finanční a politická. S absencí té první se snad již něco dělá. Nezbývá než doufat, že se časem dopracujeme i k té druhé, tak aby ve společenském dialogu o české politice do budoucna převládalo věcné a střízlivé hodnocení poměrů a problémů a naopak ubylo ideové horlivosti vytvářející program postavený na jediném bodu – komunistobijectví.  Pokud se to nepodaří, tak se tady našimi prázdnými síťovkami jednou ukomunistobijeme k smrti.