Jak šetří a vydělává český stát

Ekonomické teorie a poučky jsou vděčným a neodmyslitelným služebníkem vykonavatelů velkých politických úmyslů. Je-li zapotřebí obhájit některé zamýšlené kroky, či naopak případně odůvodňovat nečinnost, opře se vždy daný záměr o tvrzení, že se tak činí proto, abychom se buď měli materiálně (či jinak) lépe, případně abychom žili v ekonomicky spravedlivější společnosti. V době reforem se to těmito „recepty na blahobyt“ samozřejmě jenom hemží. Jaké je sociálně-ekonomické evangelium současné většinové politické reprezentace?

Že musíme šetřit, slýcháme prakticky dennodenně. O tom, že je to potřeba, samozřejmě není pochyb. Soustavně rostoucí červená čísla v závěrečných účtech veřejných rozpočtů jsou důkazem, že stát dlouhodobě nehospodaří dobře. Ať už z cynismu či naivity, sdělují však překvapivě naši ekonomičtí apoštolové veřejnosti, že chovat se „rozpočtově odpovědně“ na straně jedné sice vyžaduje odepřít si chléb a vodu, ale přitom současně nijak nebrání vyjíždět nadále na drahou dovolenou a popíjet šampaňské.

Černá díra korupcí předražených veřejných zakázek či pochybně vynaložených státních dotací s každoročními úniky rozpočtových prostředků v řádech desítek miliard je už zjevně vnímána jako nedílná součást fungující tržní ekonomiky, se kterou není možné, případně pak ani žádoucí, cokoli dělat. Pozornost je proto nutné obrátit jinam, tj. na ty, na kterých se v součtu sice moc ušetřit nedá, ale lze tak alespoň učinit poměrně rychle a účinně – tedy na invalidy, rodiny s dětmi, zdravotníky, záchranáře, pořádkové složky. Tito flákači a budižkničemové si už přece konečně musí přestat žít nad poměry! Jakékoli úvahy o tom, že i tyto osoby svými výdaji participují na ekonomickém výkonu země (tj. zprostředkovaně na příjmech státního rozpočtu) a že tedy není zcela šťastné tuto "holotu" holit úplně dohola, jsou, zdá se, zapovězeny. Stejně jako je zapovězeno dovolávat se alespoň elementárního respektu k lidské důstojnosti či úcty k profesím, které jsou diskvalifikovány tím, že tolik nenesou. Podstatné je neustoupit ani o píď z mantry takzvaného nezadlužování. Předvolební (a vlastně i povolební) výkřiky pravice o významu rodiny a ochraně potřebných však v tomto kontextu značně ztrácejí na věrohodnosti. Slabou útěchou je pak (jistě pravdivá) námitka, že oproti lidem kupříkladu z rovníkové Afriky, či z Haiti se přece – přes  všechny tyto „tupé škrty“ – všichni máme nadále jako vepři v žitě.

Šetřit ovšem nestačí, je zapotřebí, aby stát také vydělával. Zde máme uvěřit hned několika smělým hypotézám. Podle jedné z nich např. zlikvidujeme půlmilionovou armádu nezaměstnaných a nastartujeme mohutný hospodářský růst tím, že umožníme firmám a podnikatelům snížit náklady práce. To je jistě nanejvýš nutné, uvážíme-li, že jsme dnes již na nějakých třiceti procentech mzdové úrovně vyspělých sousedních ekonomik (německé, rakouské)! Současně je potřeba řádně ztrestat současný přebujelý konzum a dodanit ty, kteří se narodili tak leniví či hloupí, že za spotřebu takových zbytných statků jako jsou potraviny, knihy, bydlení či zdravotní služby vydávají většinu svého živobytí. Jakékoli výjimky v daňovém systému, byť sociálně či jinak bohulibé, jsou totiž z hlediska ideové čistoty daňové regulace jednoznačné zlo (jako by úplné osvobození od DPH či existence spotřební daně byly něčím jiným než výjimkami ve zdanění spotřeby...)! Nač se dívat na praxi ve vyspělém západním světě, když lze inspirativní přístupy (např. ke zdanění knih) importovat z takových oblastí hospodářského a společenského rozkvětu, jako jsou Bulharsko, Albánie, Ukrajina či Bělorusko. Naopak úlevami na výplatní pásce či daňovém přiznání (strop pro platby sociálního pojištění, zrušení progresivní sazby) je zcela nezbytné motivovat ty, kteří za svou mimořádnou pracovitost a oslnivý úspěch byli dosud státem tak hanebně oškubáváni. V jiném případě prý totiž hrozí jejich exodus, nebo přinejmenším to, že své výdělky budou dále tajit.

Za první dva měsíce letošního roku stát vykázal v rozpočtu třicetimiliardovou sekeru. Proběhla vyhrocená nátlaková akce lékařských stavů za vyšší platy, pomalu se schyluje k podobným protestům ze strany policistů a hasičů. Stát zmrazil velkou část plánovaných investic do infrastruktury. Sbližování sazeb z DPH probíhá tak, že nižší sazba se postupně zruší a vyšší se sníží jen nepatrně. Zpětně byly revidovány podmínky podnikání ve fotovoltaice, snížena podpora stavebního spoření, podobné kroky jsou avizovány u hypoték. Již dříve pak stát „optimalizoval“ některé sociální dávky, např. mateřskou či podporu handicapovaným. Souběžně však média otvírají nové a další kauzy obrovských zpronevěr veřejných prostředků (Kopřivovy obrněné transportéry, lyžařské slavnosti Katky Neumannové, fond na kariéru ministra Drobila, výdaje na české předsednictví). Naštvaných lidí rychle přibývá, a to i mezi těmi, kteří dříve nadšeně volili pravici. Snad vláda ví, co činí...