Bez konkurenceschopnosti není blahobytu. Pod to se podepíše asi kdokoli od úředníka Bátory až po hraběnku Bathory. Problém, který plodí zlou krev, je ovšem ten, jak se k té konkurenceschopnosti dopracovat.
Jak známo, země zapojená do světové ekonomiky může v zásadě sledovat dva modely soutěžení – kvantitativní (pracovně „čínský“) nebo kvalitativní. Euroatlantický hospodářský region, do kterého se alespoň verbálně stále hlásíme, nacházel po světových válkách zdroje svého bohatství nepochybně převážně právě v druhém rozměru konkurenceschopnosti. Inovativní nápady plodící technologický pokrok, a tak i vysokou přidanou hodnotu pro ekonomiku umožnily – společně s tehdy ještě tolik nenabouranou důvěrou občanů v instituci státu a jeho nakládání s vybranými daněmi – vytvářet dostatek prostředků pro to, aby Evropa byla příjemným místem pro život. Pro život v dostatku a v celkovém (tedy i v jistém sociálním) bezpečí. Zřejmě bychom u většiny zemí „Severu Evropy“ dokázali vyjmenovat hned několik symbolů hospodářské síly a úspěchu. Ať už si pak vzpomeneme na německé a francouzské hi-tech strojírenství, italskou módu, finské mobilní telefony či švýcarské bankovnictví, je intuitivní, kde ležely a leží zdroje úspěchu.
Bezesporu neležely pouze v sazbách daně z příjmů či ostatních nákladech na práci (sociální pojištění). Kdyby tomu tak ostatně bylo, musela by být Česká republika přibližně třikrát konkurenčnější zemí než je Německo, a průmyslové kolosy jako Volkswagen, Siemens či E.ON už by dávno musely mít své sídlo v blízkém Lichtenštejnsku. Více než na samotné sazbě, zdanitelném základu a počtu výjimek totiž možná nakonec záleží na předvídatelnosti daňového systému jako celku. Tedy na tom, zdali se jde – jak je tomu u nás – ode zdi ke zdi, zdali se koncepce zdaňování mění třikrát za pět let a pomalu každá jejich změna je napadána z hlediska ústavnosti, nebo jsou-li naopak daně odrazem určité širší a trvalejší politické dohody, a tedy i méně podléhající vlivům politického cyklu. O tom, že prodejnost zboží či služby je dána především jejich kvalitou a užitečností, tedy faktory zcela nedaňovými, snad příliš hovořit netřeba.
Stejně tak je asi velmi problematické paušálně tvrdit, že blahobyt země je vždy devalvován rozvinutým sociálním systémem a účastí státu v ekonomice obecně. Pokud by měla pro změnu platit tato hypotéza, musela by se vedle líných konzumentů ouza či milovníků corridy o svou existenci třást také celá Skandinávie, což se, byť už na to někteří analytici čekají velmi dlouho, pořád jaksi neděje. Seveřané naopak dlouhodobě vykazují ve všech souvisejících výzkumech nejvyšší míru subjektivní i objektivní spokojenosti se životem ve své zemi. Zde lze vysvětlení hledat zřejmě právě v jisté vyšší míře loajality obyvatelstva ke svému státu, ve vyšší důvěře občanů, že s jejich daňovými odvody bude nakládáno rozumně a že se jejich peníze nebudou ve státní správě ztrácet.
U nás zřejmě ambici vytvořit takto přátelský, respektovaný, a tedy i oprávněně dobře zaplacený stát nemáme, stejně jako nejspíš nevěříme, že bychom zde čímkoli mohli udělat díru do světa. Zdá se, že se proto vydáváme cestou mezinárodního soutěžení „po čínsku“ či „po albánsku“. Cestou šetření na pracovní síle a přenášením podnikatelských rizik na zaměstnance. Směřováním k rozsáhlému outsourcingu resp. privatizaci veřejných služeb namísto ke snaze o transparentní a produktivně vynaložené toky peněz ze státního rozpočtu. Další (řízenou?) expanzí soukromého vysokého školství a rozvolňováním standardů vzdělanosti namísto formulování promyšlené a konsensuální vize o žádoucím nasměrování vstupů a výstupu systému tuzemského vzdělávání (a jejich únosného způsobu financování). Celkovou orientací země do pozice obchodníků s deštěm, na roli dovozce a zpracovatele nápadů a hodnot, namísto jejich tvůrce. Razantním skoncováním se "žitím nad poměry" namísto ukončení špatných poměrů.
Ještěže máme (abychom se vrátili kruhem na začátek) své Bátory, Mašíny, Bartáky, Babáky a Kočí, kteří nás z nepříjemných myšlenek na to, kde jsme a kam míříme, spolehlivě a opakovaně vysvobozují.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
(Aktuální žebříček konkurenceschopnosti ekonomik: Švýcarsko, Singapur, Švédsko, Finsko, USA, Německo, Nizozemsko, Dánsko, Japonsko, Velká Británie, ..., ČR, ..., Polsko, ..., Maďarsko, ..., Slovensko. Zdroj: WEF)
