Přemýšlejte nad odkazem zakladatelů naší republiky!

Můj proslov ke 100. výročí vzniku samostatného československého státu na Náměstí Čs. legií v Pardubicích dne 28. října 2018.

Jsem nevýslovně poctěn tím, že mohu na tomto místě pronést pár slov u příležitosti výročí události, jež je bezesporu nejvýznamnějším momentem v moderních dějinách tohoto národa. 

Ovšem stejně jako bude stoletému starci zatěžko vzpomínat na okolnosti doprovázející jeho narození, tak i pro nás nemá zvláštního smyslu vzpomínat na to, co nikdo z nás nezažil a opakovat to, co již bylo mnohokráte zopakováno od dob, kdy se český národ opět zformoval ve vlastním svobodném a nezávislém státě.    

Chtěl bych se nyní místo toho, spolu s vámi, podívat blíže na to, co zanechaly události z října 1918 v kolektivní paměti našeho národa a jakým způsobem nás po sto letech mohou stále ovlivňovat.  

Je smutnou skutečností, že blahobyt oslabuje. Že absence potřeby boje o přežití a boje o občanská práva vede člověka k pohodlnosti a slabosti. Proto není divu, že v současné době, která je bezesporu dobou naší největší prosperity, právě z pohodlnosti a slabosti ignorujeme výkon našich práv. Dílem, protože jsme se o ně přestali obávat a dílem proto, že si jich neceníme tolik, jako si jich cenili naši předkové. 

Stavitelé státu byli ochotni riskovat pro svoji Věc životy své i svých rodin jen proto, aby došel k naplnění sen mnoha generací před nimi. Mnoho zástupců generace, která přišla po nich, při udržování jejich díla položilo svůj život. Nikdo z nich určitě nepovažoval svobodný stát za něco samozřejmého a sílu k tomu, aby to udělali, nečerpali ze zažloutlých stránek knih, ale pouze a jen z přímého kontaktu s pozitivními vzory z předchozích generací. 

Našim rodičům, násilně odpojeným z tohoto cyklu, byly místo toho nabídnuty falešné idoly, vnucené kolektivní myšlení a zvrácená morálka, což se pochopitelně muselo odrazit ve způsobu našeho myšlení a jednání, jehož cílem byl jen a pouze individuální prospěch.   

Mentální propast, která stále leží mezi staviteli státu a námi, je tak zjevně ještě širší a hlubší, než bychom  očekávali. Její usilovné hloubení trvalo, bohužel, více než čtyřicet let a její zasypávání nám trvá déle, než bychom si přáli a především déle, než by bylo potřeba.  

U vědomí toho, že naše děti budou v budoucnosti pravděpodobně nuceni projevit mnohem větší míru odvahy a osobní statečnosti, než jsme kdy byli nuceni osvědčit my, tak bych vás chtěl nyní vyzvat k zamyšlení nad tím, jaký vzor vztahu ke státu, občanským povinnostem, právům a hodnotám jim svým chováním každodenně předáváme. Skutečně považujeme za normální, že náš svět často končí za hranicí našeho domova a že o něm nejsme ochotni uvažovat v jeho širším pojetí trojjedinosti “Rodina - komunita – stát? Skutečně považujeme za nutný tichý odboj, který stále vůči naší republice někteří vedou? Skutečně je správné v našich dětech posilovat pocit, že vůči státu, kromě toho, co si na nás vynutí, nemáme vůbec žádnou odpovědnost?

Pokud si budeme schopni přiznat, že nic z toho není v pořádku a zároveň podle toho upravit své myšlení a chování, bude i další generace lépe připravená na všechny výzvy, které ji čekají a pojmy hrdost a vlastenectví opět získají zpět svůj původní smysl, přesně takový jaký měly v dobách vzniku tohoto státu.

 

Děkuji, že o tom budete přemýšlet.

Autor: Vít Ulrych | neděle 28.10.2018 19:05 | karma článku: 9,51 | přečteno: 269x