Sama s dítětem na tripu Střední Amerikou...

Rozhodnutí odjet po padesátce s devítiletým synem na tříměsíční trip po Střední Americe může být neklidným charakterem, totální ztrátou směru v životě a touhou to změnit, a konečně také šílenství. A nebo od každého trošku....

A tak - zřejmě v souvislosti s tou neklidnou povahou -  jak jsem zmínila, a bez většího přemýšlení, volím Střední Ameriku. Na první dobrou mne zaujala Nikaragua - překrásná příroda a země  ještě nezkažená turismem. Pralesy, sopky, jezera, oceány, nekonečně barvitá fauna a flora....Jenže, vzápětí začaly v týhle chudý zemi nepokoje s mnoha mrtvými, a tak nerada ale přece, vybírám bezpečnější lokality. Kostarika, Panama, Guatemala, Belize... a dál se uvidí podle vývoje na místě. Sen a z toho plynoucí nápad je jedna věc, ale uskutečnit to celý je věc druhá. A tak házím na papír co je dle mého názoru potřeba...Postupně připisuju další poznatky, až můj seznam tvoří základní kroky k cíli:

1) Dát výpověď v zaměstnání není tak těžkej krok, byť samozřejmě se k němu pojí nepříjemnosti s tím související...Ale proč setrvávat někde, kde mi to psychosomaticky ničí - byť za slušný plat... Je to jen a jen na mně, kam se bude můj další život ubírat. Nebudu hledat důvody proč to nejde. Takže na konci dubna jsem dala dvouměsíční výpověď, a stačila si najít nového zaměstnavatele, který mne přes léto zaměstnal brigádně a počká, až se vrátím...Hnedka se člověku odjíždí líp, když ví, že se nevrátí do nezaměstnanosti.

2)  Zjistit, jak je to s povinnou školní docházkou: to šlo líp, než jsem čekala. Je možný celkem dlouhodobý individuální učební plán dítěte ( v tomto případě budoucího čtvrťáka), a zkoušky on-line.

  3)          Zjistit potřebná očkování: nakonec bude stačit očkovat hepatitidu A+B, břišní tyfus a vzteklina. Dále je třeba prevence v podobě vyhýbání se krizovým oblastem, dodržovat nutné základy hygieny, filtrovat vodu a používat repelenty případně moskytiéry. Fajn, to taky není nereálné, byť ceny očkování a antimalarik jdou do tisíců. Nakonec ale VZP zhruba třetinu uhradí...I tak to je třetí nejvyšší celková částka.

4)  Zajistit to nejlepší možné cestovní pojištění: to už vůbec žádná  legrace. Nabídek je spousta a je třeba pozorně číst i mezi řádky, co jednotlivé pojištěné položky obsahují. Velmi žádoucí je například repatriace ( náklady na návrat do vlasti při zranění, nebo úmrtí), pojištění na rizikové sporty ( surf, šnorchl, potápění)...Nakonec jsem pořídila pojištění za bezmála 10.000,- na 90 dní u Axa Assistanc - uvidíme, jak moc se budou lišit sliby od reality, ale vlastně spíš doufám, že je nebudu potřebovat vůbec. 

 5)   Pak samozřejmě výdaj nejvyšší - letenky. To byla celkem anabáze, protože se mi ani s pomocí různých hledacích serverů a zapnutí hlídacího psa nedařilo sehnat letenky pod 35.000,-...Nakonec jsem se rozhodla koupit letenky pro dva zpáteční od KLM za 38 000,- do Panama City. Platba ovšem neproběhla, protože můj týdenní limit byl nižší. Odložila jsem to tedy na další den, kdy jsem  naprosto neplánovaně mrkla na stránky Letušky. A heuréka! Tam letenky z Mnichova přes Madrid do Panama za 27.700,- .Koupila jsem je vcukuletu. 

6) Ubytování jsem pořešila jen na první týden, abychom se aklimatizovali a trochu naposlouchali jazyk, rozkoukali se a seznámili se s - pro nás exotickým -prostředím...Přes Booking.com jsem zabookovala penzión Ohana s bazénem a snídaní za 5.500,- na týden pro dva. Docela slušná cena. Tolik nás třeba stál pouze prodlouženej víkend na Šumavě. Pak - jak vím z mnoha diskuzí s low cost cestovateli  - je nejlepší hledat ubytování přímo na místě u místních. A smlouvat. Ideálně se zdržet na místě déle než několik dní, protože pak je cena nižší....Případně se dá i vypomáhat ubytovateli za ubytování s tím, co potřebuje.....To také není k zahození a chci-li poznat život lokálů, musím ho žít....Naštěstí je syn Max sociálně zdatný a spontánní, takže jsem přesvědčená, že i on tím jen a jen získá. Něco, co penězi nezaplatíš: zkušenosti, rozhled, poznání, jazyky....

Dál pak - cestovat budeme místní dopravou, která funguje velmi dobře i do odlehlých míst, případně - tak jako většina místních - stopovat. S tím už se synkem máme zkušenosti, takže nic nového.

               A konečně - naučit se základy španělštiny. Nutné a žádoucí pro náš cestovatelský trip. Takže se učím...Třeba věta " Nebojte se, jsem zdravotní sestra, všechno bude dobré", případně " Ne! Tohle je příliš drahé! Potřebuji levnější..." apd, jsou pro mně klíčový ( LOL). Jedno je nemoc z povolání, druhý nutnost.

 Poměrně důležitý je i to, s jakým zavazadlem poletíme, a co bereme s sebou. Koupila jsem kvalitní a celkem drahý carry-on zavazadla. Lehký, skladný batoho-kufro-tašky. Navíc jsou krásně tyrkysový. Jenže nakonec jsem to se smutkem v duši a pocitem vyhozených peněz přehodnotila. Bereme obyčejný batohy průměrný velikosti tak, aby se vešly do letadla, a zároveň nás neobtěžovaly při cestách místní dopravou a nebo při házení na korbu náklaďáčku při stopu. A taky aby Max zvládl nést svoje zavazadlo s přehledem...Omezila jsem poměrně spartánsky oblečení na základě informací, že jednak je tam potřeba nula nula prd ( rozuměj žabky, tílko, suknička), a jednak se tam za dva tři dolary dá koupit nový triko, takže proč tahat na zádech skříň. Naopak, co rozhodně nehodlám, je šetřit na lékárničce a lécích - opět v souladu se svou nemocí z povolání ( dokonce mám i jednorázové chirurgické jehly, kdyby bylo třeba...)

               Takže - za týden odlet. Kdo se bojí, nesmí do (pra) lesa....

Těšte se příště na cestopis a deník v jednom.