Téma velmi zajímavé, ale nedokončené, zpracovaní by chtělo asi trošku vypilovat. Ale to je můj názor, já bych to asi napsala dost jinak, to že děj je zpřeházený je v pohodě, ale jako povídka nebo příběh někoho  to není ucelené.

Na půl cesty mezi kasuistikou a povídkou. Na kasuistiku je to moc pocitový, na povídku je tam málo děje a moc hororů.

Napíši podobný příběh trochu srozumitelněji, přesně tak jak se stal

Nechodila jsem do školky, doma byla babička která se o mě starala. Moje teta tam však pracovala v kuchyni a já ji občas navštívila.

Byl tam dobrý kolektiv, vrchní kuchařka neměla děti, tak ji to nevadilo. Občas tam přišel její manžel, pomalu už důchodce a obstarával údržbu. Všechna děvčata ze školky ho milovala, chodila za ním a mazlila se s ním. Vždy měl po ruce nějaké lízátko, tedy pohádkový dědeček. Jednou si i mě posadil na klín, byl milý a rukou mi zajel do kalhotek. Přestože jsem měla mnoho strýčků s kterými jsem se ráda mazlila, nikdy se mi to nestalo. Přišla jsem domů a podělila jsem se o novou zkušennost s maminkou.

Moje máma je žena činu, okamžitě obešla všechny matky, ty doma vyzpovídaly svoje dcery a na základě jejich výpovědí byl z milého staříka pedofil.

Tady číhá to největší nebezpečí, upozorňujeme svoje děti jen na cizí pány a tím jim sebereme ostražitost vůči těm lidem, kteří jsou v jejich okolí, mají jejich důvěru a ony od nich necítí nebezpečí.

Na tento příběh mám jednu vzpomínku, když se konalo přelíčení a my měli usednout do lavic, já se rozběhla a chtěla jsem si jít sednout na lavici za tím milým pánem, seděl tam tak sám a smutný. Jako dítě jsem totiž vůbec neznala souvislosti, nikdo mi je nevysvětlil a asi bych je ani nepochopila. Teď jsem si uvědomila jednu věc. Doposud jsem nepoděkovala své mámě za tu odvahu s kterou se do toho vložila. Zábranila tím možná mnohem většímu problému. S jídlem roste chuť a starý pán by určitě od hlazení přešel k dalším praktikám. Takových lidí určitě není mnoho, ale kdo zaručí, že se zrovna nepohybují v blízkosti našich dětí. Proto je důležité míti důvěru dětí, aby se nám svěřily kdykoliv, když se stane něco neobvyklého. Také my sami se musíme řídit pravidlem důvěřuj, ale prověřuj, obzvlášť v této době, kdy už nejde jen o malá děvčátka, ale v hojné míře i o chlapce.

Ano, mé popsané příběhy se také staly...Děje se to a přestože dítě neutrpí fyzickou újmu, jeho hodnoty to v budoucnu natolik poškodí, že mnohdy není náprava psychiky možná. Bohužel, často se setkávám se zlehčováním ze strany mužů  - zejména co se týče dopívajících dívenek mezi deseti a patnácti. To je bohužel druhá strana téže mince. A to, že se to ve většině případů děje v blízkém okolí ( známí či příbuzní) je o to zákeřnější.

"Experiment s formou a obsahem. Za konstruktivní názory budu ráda"

Forma: Skloňování zájmen. Skoro vždy špatně. (jí / ji; ní / ni)

Obsah: Mám takový nepříjemný pocit, že ti, co píšou takové "horory", něco z toho museli zažít. A vám to takřka kouká z očí, nic ve zlém. Já měl docela drsný život, ale tohle by ze mě veřejně (ani soukromě) nevypadlo. Blog je často prostor pro psychicky trpící lidi, obávám se. Jenže to není ta správná terapie, může se to obrátit proti vám. O tom pro změnu nepochybuji.

S gramatickou poznámkou bez výhrad máte pravdu. Myslím, že to snad dělám programově nebo co,stejně jako "mi" místo mě/mne. Zkusím se polepšit, ale celkově mám s polepšováním velmi nízké výsledky, tak nevím... Co se týče obsahu: myslím, že právě život - tzn. pravdivý a autentický zážitky, jsou ta pravá inspirace mnohdy zdaleka převyšující skutečnost. Ať už můj, nebo jiný...A že mi horor kouká z očí?  Ale jděte...

Já nevím, styl mi až tak moc nevadí, i když Grammarnazi  sedící u mne cosi našeptává o mi a jí versus ji. Na jeden příběh o jedné dívce je tam toho až moc, toho hororu a nezdá se to nějak vyřešený, takže jako povídka to na mě nepůsobí hotově, jako by tam něco chybělo. Klidně, ať je otevřenej konec, ale tohle je takový useknutý. Závěrečná věta mi připadá taková...no, nemastná, neslaná. Puzzle...no...Chtěla jste vědět, co si čtenáři myslí, tak je to tady.

Ke gramatice už bylo řečeno vše, a k obsahu: Možná byste se pane Bočku divil, co lze za jeden lidský život zažít. Byla to povídka s možností pokračování, které je i nadále velmi nabité, a navíc tam bude spousta odkazů na "1.díl". A to právě proto, aby se pěkně poskládaly ty dílečky PUZZLE, který se napřed musej najít, aby do sebe zapadaly. Stojím si za tím, že život takové puzzle je, bez ohledu na to, je-li přesolený a přemaštěný, či na opak.

Johanko, četla jsem v autě a teď se vracím.

Bylo to jako dostat do ruky kostky. Takové ty dřevěné, co skládají malé děti - složí z nich obrázek. 

Vaše kostky daly smysl až poté, co si čtenář (já)  v mysli osahal jednu po druhé. Ze zvláštních, temných náznaků vznikl těžký, trochu rozmazaný obraz s výraznými akcenty. Díky.

x

Váš syrový styl psaní mi vyhovuje a k tomuhle se hodil nějak víc. Jen se přidávám k tomu, že mne zmátla mizící a zase se objevující máma.

Doufám, že jste u toho čtení neřídíla, vy syrová multitaskingová ženo

Síla.

Konstruktivně k obsahu...snad jen, že existují ještě jiný a míň nápadný horory, jako třeba extrémní tlak na výkon dítěte, přístup k dítěti jako svýmu majetku (jsi náš, tak budeš dělat to, co my chceme a přemýšlet tak, jak my chceme a co my nechceme dělat nebudeš - mluvím samozřejmě o extrémech a ne o normální výchově), nebo naopak že dítě nedostane vůbec žádné mantinely, preference jednoho sourozence před druhým...taky jsou to horory.

Jestli teda můžu konstruktivně (fakt nechci šťourat) - forma nevadí, je to takové rozházené, což je fajn, když si to pak člověk poskládá, aspoň to líp pochopí, jenom nerozumím tomu, že teda maminka umřela, když byl miminku rok - kdo je teda ta maminka z těch ostatních střípků? Nebo je ta forma natolik rozházená, že jde o různé příběhy?

Ona neumřela, ona jen odešla s úmyslem se zabít, ale vrátila se zpátky, což jsem tam  - jak správně podotýkáte - neuvedla srozumitelně... Rozházený je to schválně, aby bylo autentický to, jak se ty dílky vynářej z podvědomí a jsou propletený se současností...Jde o jeden příběh

Ufff! Je to dostatečně konstruktivní? 

Jako že sis sedla na zadek? Z formy nebo obsahu ?Máš nějaký připomínky?Sem s nima, klidně...

Něco optimistického by nebylo?:)

Za to můžou Jehovisté , spustila se ve mě temná stránka...a těch dílků, co mám ještě v hlavince...Doufám, že nikomu nevyvolám depresi...