Jak jsem sportoval

Jsem mladý zcela svéprávný 26letý muž. Bohužel jsem stále svobodný, ale tu pravou hledám a neustávám.  Zkoušel jsem se seznámit už při různých příležitostech, ale vždy jsem dopadl špatně. Naposledy jsem své štěstí zkoušel na diskotéce, leč skončil jsem v popelnici bez šatů i bez bot a pouze ve spodním prádle. Teď jsem ale dostal daleko lepší nápad. Sledoval jsem svůj oblíbený seriál Kriminálka Miami, kde neohrožení policisté pátrali po vrahovi ve sportovním prostředí. Kolem bylo tolik krásných dívek, až jsem si řekl, že sport a úspěchy v něm dosažené mi mohou mou milovanou přinést.

Rozvažoval jsem jaký sport si zvolit a rozhodl si nechat poradit od svého dědečka, který prožil celý život jako voják a mezi jeho nejoblíbenější písně patřila Zelená je tráva a Na tý louce zelený. Dědeček mi poradil běh. Prý se sám hodně naběhal. Nejvíce prý po Finsku, kde trávil dovolenou. Chystal se dokonce na olympiádu, ale když ho v každém závodě předběhl jakýsi Zátopek, nechal toho.

Řídil jsem se tedy dědečkovou radou a přihlásil jsem se na start závodu na 100 metrů. Při registraci se mě ptali, pod čím trénuji. Řekl jsem, že pod širákem a organizátoři opáčili, že o takovém oddíle nikde neslyšeli . poté se ptali, odkud mám vybavení a ošacení. Nevěděl jsem, co uvést, protože všechno obstaral děda. Vyhrkl jsem, že mě podporuje armáda a rázem se postoj organizátorů změnil. Byli hodní, neptali se a doprovodili mě ke startovním blokům. Zakleknout do bloků byl velký problém. Pozoroval jsem ostatní závodníky, jak se pomalu skládají do bloků a zkoušel jsem to po nich. Start se zdržel asi o půl hodiny, ale mí soupeři nebyli nervózní. Kynuli mi pěstmi a křičeli cosi o bláznech, kteří nemají na závodech, co dělat. Po půl hodině se schylovalo ke startu. Byl jsem připraven vyrazit. V tom se ozvala střelba. Zůstal jsem stát s rukama nad hlavou, aby bylo vidět, že se vzdávám.  Soupeři vyrazili vpřed. Marně jsem za nimi křičel, aby se schovali. Další výstřely ovšem nepřicházely a mně došlo, že to byl startovní výstřel. Tak skončila má běžecká kariéra.

Ovšem děda přišel s tím, že když nechci běhat, ať zkusím střelbu, protože tam mě výstřely nepřekvapí. Na mou otázku, kde mám vzít zbraň, se děda začal hrabat ve skříni, odkud zanedlouho vypadli tři samopaly, dvě brokovnice, šest pistolí a jeden minomet. Nad tím vším stál můj praotec a vítězně držel nad hlavou vzduchovku. Přihlásil jsem se okamžitě na závody a vyrazil. Děda mi tentokrát poradil, abych organizátorům řekl pouze jméno a poté abych se nerozptyloval soupeři ani ničím jiným. Tak jsem to udělal. Přišel jsem, nahlásil jsem jméno a vyšel na střelnici. I přes dědův zákaz jsem se podíval na diváky. Vypadali jako by měli strach. Nedbal jsem a vyndal pušku, nabil a začal střílet.  Šlo to skvěle všech deset střel jsem umístil do žlutého středu terče. Když jsem dostřílel, čekal jsem jásot fanoušků, ale žádní tam nebyli. Kole mě stálo pouze deset policistů. Jeden z nich se mě otázal, zda vím, kde jsem. Opáčil jsem, že jsem na závodech ve střelbě, které pořádá firma LUKO. Policisté odpověděli, že lukostřelba je něco trochu jiného a zavolali mi taxi do Bohnic.

Tam mně i ostatním pacientům pořád pouštěli automobilové závody a já jsem si nemohl nevšimnout krásek, které se v tomto sportu vyskytovali. Ihned po propuštění jsem se se svým vozem přihlásil na autokrosový závod. Spolu se svým Trabantíkem jsem se doplahočil k registraci, kde mi bylo přiděleno číslo 100. Na otázku, zda je toto číslo ocenění vzhledu auta, které jsem natřel bílou barvou a na přední kapotu napsal: Jsem nejlepší, mi odpověděl tlustý pořadatel, že tohle číslo označuje počet metrů, který bych měl s tou svou plečku urazit. To mě naštvalo a tak jsem se rozhodl vyhrát. Odstartoval jsem a ujel jsem dvě kola. Byl jsem kupodivu na druhém místě. Auto se klepalo, protože za celý svůj autoživot nejelo rychlostí vyšší než 60 km/h a najednou jsem jel rychlost 61km/h. najednou do mě  z boku narazil soupeř a mému Trabantíku upadli oboje dveře. O kolo a pár šťouchanců později se mi rozpadlo celé auto.  V ruce mi zůstal pouze volant.

Musel jsem se rozhodnout co dál. Viděl jsem v televizi úspěchy žokeje Váni. Řekl jsem si, že kůň je rozumné zvíře a tak jsem si koupil za peníze z prodaných dědových zbraní koně. Byl to starý valach, který už měl jít do salámu, ale kůň to byl. Přihlásil jsem se do dostihu. Na registraci chtěli vědět jak se kůň jmenuje. Neměl jsem pro něj jméno a tak jsem ho nazval podle předmětu, jenž mu zachránil život: Minomet. Byl na nás vypsán kurz 100 ku jedné. Vsadil jsem si 1000 korun. Závod začal. Od prvních metrů jsem se pohyboval takticky vzadu. Ovšem když se mi soupeři začali vzdalovat, zjistil jsem, že to není taktika, ale Minometova únava, co nás drží na konci startovního pole. Přišly překážky. Minomet je přeskakoval stylem, při kterém mi hrozil permanentní pád. Soupeře jsem již neviděl. Když jsme proběhli cílem. Byli jsme oba na pokraji vyčerpání. Co se to děje? Davy jásají a všichni křičí moje a Minometovo jméno. Ostatní soupeři upadli. Vyhráli jsme. A já jsem se ocitl v objetí krásné dívky. A za to, že se splnil můj cíl, vděčím Minometovi, kterému jsem z části své výhry nechal postavit soukromou stáj.

Sportu zdar