Jak jsem se věnoval zimním sportům

„Jeď na hory. Budeš se tam mít dobře.  Zasportuješ si. Třeba se naučíš lyžovat“. Tak mě přesvědčovali známí, když jsem omylem místo dovolené u moře zakoupil zájezd do Krkonoš: byl to pobyt na celkem 7 dní s plnou penzí. Program měl být plně organizován skupinou lyže a my, která měla naučit své klienty lyžovat.  Co se po celou dobu dělo, jsem zaznamenal do deníku.

Pondělí             Po příjezdu jsme byli rozděleni do pokojů. Bohužel jednolůžkové pokoje nebyly. Musel jsem se uskromnit, což by nebyl takový problém, ale v desetilůžkovém pokoji moc soukromí nebylo. Nemluvím o tom, že WC a koupelny byly asi sto metrů od našeho luxusního ubytování. Po obědě, jehož konsistence neodbytně navozovala myšlenku, že ho již někdo měl, jsme se seznámili s naším instruktorem a jeho asistenty, Instruktor na mě zpočátku působil sympaticky, ale jen do chvíle, kdy se mě přede všemi zeptal, jaké mám zkušenosti s lyžováním. Řekl jsem mu, že žádné. On se mi začal vysmívat a při tom se naparoval před mladými děvčaty, z nichž se mi jedno obzvláště líbilo. Ta vyvolená se jmenovala Anička, ale bohužel padla do oka i instruktorovi. Poté jsme si šli pro vybavení, které nám mělo být zapůjčeno. Bohužel na mě vyšly lyže, o kterých by se dalo polemizovat, zda na nich jezdil sám hrabě Harrach. Potom jsme byli rozdělení do skupin podle předpokládané výkonnosti. Já jsem byl neomylně zařazen do nejhorší skupiny, kde ovšem byla i Anička. S námi tu byl zařazen už jen jeden tlouštík jménem Oswald Malina.  Potom před večeří šli všechny skupiny ven. Pouze naše skupina se cvičila v upevňování vázání. Nemusím zdůrazňovat, že instruktor se točil pouze kolem Aničky a nám s Oswaldem se vysmíval.

Úterý              Zatímco ostatní skupiny se proháněli po sjezdovce, my jsme dopoledne opět cvičili úchyt vázání a instruktor neměl jinou zábavu než mě a Oswalda shazovat před Aničkou. My dva s Oswaldem jsme byli ochotni skousnout hodně, ale když se ten člověk, pro kterého je diagnóza idiot až příliš mírná, domluvil s kuchařem, aby nám třem dával dietní stravu, rozhořela se mezi námi válka. Odpoledne, když jsme zase potupně zapínali vázání mu Oswald nenápadně potřel jeho vázání medem.  Už jsme to měli nacvičené. A když nám asi po sté říkal,  že to zvládne rychleji, řekl jsem mu, ať nám to ukáže. Dlouho jsme se potom smáli, když si náš instruktor nedovedl poradit s vázáním a křičel, že tomu, kdo mu natřel lyže tím svinstvem, ještě zavaří.

Středa             Bohužel slib dodržel. Ve středu ráno nás dva pozval na výlet psím spřežením. Mysleli jsme, že se chce usmířit. Jenže nechtěl. Sám měl alibi, protože probíral vázání s Aničkou. Když jsme byli u saní, popadl jeden z jeho asistentů bič a zakřičel: „táhněte“. Museli jsme táhnout jako ta ubohá zvířata. Když jsme dorazili zpět, probudily se v Oswaldovi zvířecí pudy  naplno a on hryzl asistenta do nohy. Instruktor nestihl zareagovat a  my jsme vyběhli do svého pokoje. Asistent se rozplakal a odjel v autě bůhvíkam. My jsme usnuli vysílením.

Čtvrtek                       Když jsem se probudil, seděla u mě Anička. Řekla mi,  že jí instruktor dělal neslušné návrhy. Řekl jsem to Oswaldovi a u snídaně jsem to oznámil dalším členům zájezdu. Ukázalo se, že tento problém se netýká jen Aničky, ale každé příslušnice ženského pohlaví v okruhu 300 metrů od instruktora. Rozdělili jsme se do dvou skupin. Já a Anička jsme spoutali podlého kuchaře a jali se dělat snídani pro milého pana instruktora. Na takovou omeletu nezapomene do konce života. Dal jsem do ní pořádně papriky i pepře. Instruktor přišel v dobré náladě. Když mu Anička donesla jídlo, pronesl, že dá tlustoprdovi a magorovi do těla. To ho přešlo po pár soustech. Ústa měl v jednom ohni. Zbytek našich lidí zatím ve sklepě zastavil vodu, takže instruktor musel vyběhnout ven, pokud se chtěl zchladit. Zde ovšem na něj čekalo dvacet párů rukou, které počali ihned na instruktora metat sněhové koule. Když už nebyly žádné koule, objevil se Oswald. Stál u velkého sněžného děla a usmíval se. „Tak jak mi to říkal? Že jsem tlustoprd? No tak furt lepší než sněhulák“. Oswald zapnul dělo. Stačilo půl minuty a sněhulák tu byl. Když Oswald dělo vypnul s tím, že už ho Katce musí vrátit, aby neměla zase malér, sněhulák se dal na útěk. Nechali jsme ho, protože to, co se mu stalo, tomu nikdo neuvěří.

Na horách je Fajn. Vyražte tam. Doporučují Anička, Oswald a já.