Jak jsem se učil hrát na hudební nástroj

Je mi 28 let a jmenuji se Alois. Pracuji v elektrárně, kde jsem jednou z mnoha kancelářských krys. Moje největší smůla je v tom, že jsem trochu manuálně nezručný. Slůvkem trochu je myšleno dost.

Kvůli tomu také velmi těžko navazuji kontakty se ženami. Pokud jsem někdy nějakou slečnu pozval do restaurace, dalo se předpokládat, že toto dostaveníčko skončí politím slečny pivem, vínem, či čímkoli jiným z nápojového lístku daného podniku. Pozvání na procházku se mi také již párkrát vymstilo tím způsobem, že jsem při konverzaci šlápl do čehosi nevábného a při snaze se toho zbavit jsem umazal také slečnu. Úplně nejhůře ovšem dopadlo rande na lodičkách na Vltavě. Dodnes si pamatuji, kterak jsem slečnu zachraňoval zpod Hlávkova mostu.

Záviděl jsem svému sousedovi Pepovi Bouřňákovi, který ač byl a je naprostý idiot oplývá velkou přitažlivostí a co týden je vídán s jinou krasavicí po svém boku. Vždy jsem ho chtěl v něčem předběhnout, ale nikdy se mi to nedařilo. Vždy jsem přemýšlel, jak bych získal přízeň nějaké slečny.

Jednoho dne mi svitlo: Hudba lidi spojuje. Přijď mezi nás. Tak zněla jakási reklama Hudební školy. V podtitulu bylo psáno: Naučíme hrát kohokoli na cokoli. Řekl jsem si, že za pokus to stojí a za týden jsem se počal věnovat hudbě naplno.

Rozhodl jsem se začít s kytarou. V hudebninách mi prodejce velmi ochotně ukazoval všechny možné modely a po dvou hodinách pečlivého vybírání jsem odcházel se svým prvním hudebním nástrojem ve futrálu. Učitel hry na kytaru byl muž středního věku s vlasy stáhnutými do ohonu. Když mě učil teorii, ještě to šlo. Praxe byla horší. Prsty na hmatníku byly podle učitele neustále špatně a tak mi je rovnal on sám. Bohužel při tom neváhal použít síly. Počínal jsem ho nenávidět. Chtěl jsem ho zatahat za jeho ohon z vlasů, ale nakonec jsem této představě odolal a pořádně hrábl do strun. Učitel se mého nového akordu zděsil do té míry, že ze školy utekl tryskem a mně došlo, že kytara pro mě nebude ideálním nástrojem.

Rozhodl jsem se pro housle. Houslová hra přece dovádí mnohé lidi k slzám. V hudebninách mě už prodavač obsluhoval méně ochotně. Vybíral jsem asi tři hodiny, než jsem si zvolil své první housle. Mým učitel byl hubený pán aristokratického vzezření. Teoretická příprava opět obstojně ušla, ovšem praxe byla hrozná. Když pod smyčcem mé housle zaskřípaly poprvé, učitel ještě zachoval důstojnost a řekl, že se to časem zlepší. Nemohl se plést více, a když skřípání neustávalo ani po třicátém pokusu, učitel zakřičel, že tohle nemá zapotřebí a že kdyby mě slyšel Paganini, že by se raději stal gondoliérem. Učitel nato s brekem vyběhl ze školy a já usoudil, že ani housle nejsou můj osudový nástroj.

Mou další volbou byla trubka. Prodavač v hudebninách mě již neobsluhoval s tím, že se mám obsloužit sám. Trubky měli jen dvě. Vybíral jsem pouze tři a půl hodiny. Se svou novou trubkou jsem se dostavil před tělnatého učitele, který mě ujišťoval, že trubka je nenáročný nástroj. Teoreticky mi vše bylo vysvětleno a mohl jsem spustit. Dvakrát jsem zatroubil a pod okno školy dorazil hasičský vůz. Poté co učitel hasičům vysvětli situaci, ti odjeli. Přijeli, když jsem zatroubil znovu. Učitel opět vysvětloval, ovšem hasičský náčelník brunátněl, protože nechtěl věřit, že nějaký idiot troubí hóří hóří. Hasiči nakonec odjeli. Když jsem troubil potřetí, učitel už nemusel vysvětlovat nic. Jakmile vyšel hasičům v ústrety, dostal plnou dávku vody z hasičské hadice. Naposledy jsem toho učitele viděl, jak utíká k lesu, volaje něco o blbcích a hudebním hluchu.

Poslední šanci představoval buben. Když jsem šel do hudebnin, prodavač odtamtud vyběhl a zmizel opodál v průjezdu. Vzal jsem tympán, který stál u vchodu a nechal jsem u pokladny patřičnou hotovost. Ve škole mě již nikdo učit nechtěl, až se mě ujal školník. Po chvíli mi hraní opravdu šlo, jenže v zápalu hry jsem najednou buben paličkou prorazil.

Skleslý jsem šel domů, když v tom od souseda Bouřňáka vyběhla mladá slečna a prosila, abych jí pomohl. Za ní se vymotal Pepa. Hned se rozkřičel, aby slečna šla s ním. Řekl jsem mu, ať slečnu nechá na pokoji a když se chystal dát mi ránu, bouchl jsem ho do hlavy třikrát paličkou od tympánu. Slečnu jsem poté doprovodil domů, kde jsem zůstal přes noc. S tou slečnou jsem dodnes. Díky hudbě