Jak jsem nakupoval

V naší rodině jsou veškeré domácí práce pečlivě rozděleny. Pouze nakupování není přiděleno výhradně žádnému členu. V každém budí toto slovo obavy a strach, protože kdykoli se někdo z rodiny na nákupy vypravil, nevrátil se ve stejném fyzickém ani psychickém stavu. 

Nyní opět nadešla doba velkého nákupu a los tentokrát určil, že nakupovat pojedu já. Neměl jsem příliš velkou radost a neuklidnil mě ani dědeček, který prohlásil: „Radši napiš závěť, ať se pak nemusím s tvým otcem hádat, kdo dostane tvoje hodinky“.

Sedl jsem do našeho téměř zánovního auta škoda 1000, ve kterém již byly naloženy tašky a jeden policejní obušek. Když jsem chtěl vědět, na co mi bude dobrý, otec poznamenal: “To poznáš“. Dále byla přiložena startovní pistole, ovšem na její účel jsem se raději neptal. Dostal jsem předlouhý seznam věcí, které mám koupit a vyrazil jsem.

 Problémy začali už na parkovišti. Půl hodiny jsem kroužil a čekal, až se uvolní místo. Když se uvolnilo místo na úplném kraji parkoviště, zaradoval jsem se. Bohužel když jsem byl od místa dva metry, najela mi na místo řidička, která když vystoupila, ukázala mi svůj jazyk a prostředníček.

Po další půlhodině se mi podařilo konečně zaparkovat. Jenže když jsem vystoupil z vozu, osopil se na mě invalida, který mi před nosem mával průkazem a nadával mi, že stojím na jeho místě. Taktně jsem ho upozornil, že zde není vyhrazené parkoviště. On se ovšem nedal odbýt a pořád hučel, že to je jeho místo. Vzal jsem tedy obušek. Efekt byl okamžitý. Invalida se rozeběhl rychlostí zdravého sprintera a zmizel.

Vyzbrojen taškami jsem se odebral pro nákupní vozík. První vozík mi před nosem sebrala nějaká starší dáma. To jsem ještě nedělal nic. Když mi další vozík sebral muž ve středním věku, utrousil jsem: „dovolte“. On odpověděl „dovolím“ a zmizel i s vozíkem. Začal jsem být nervózní. Když jsem odemkl pomocí dvacetikoruny další vozík, objevila se na jeho rukojeti kromě mých dvou ještě třetí ruka nějaké starší babky. Byl jsem nucen ukázat jí obušek, což jsem doprovodil slovy: „Kuš babo. Ten je můj“. Babka s nenávistným pohledem utekla a já mohl začít nakupovat.

 Sotva jsem vjel dovnitř a vytáhl lístek s nákupem, přihnal se ke mně nějaký mladík s tím, že dělá anketu. Zbytek nedořekl, protože uklouzl po podlaze, kterou kdosi dovedně polil čímsi, co páchlo jako pivo. Ten pach si přesně pamatuji, protože po tom co do mě mladík narazil, jsme se oba v této tekutině vyváleli. Vstal jsem a ujel mladíkovi, než bys řekl KAUFLAND.

Začal jsem nakupovat. Zboží jako mouka, cukr a další jsem našel a dal do vozíku. Problém nastal u ovoce, měl jsem koupit citrony. Když jsem ale vybíral ty nejlepší, náhle se ozvalo hlášení: „velká sleva citronů“. Do půl minuty se strhla taková rvačka o kyselé citrony, že proti tomu byl Texaský masakr motorovou pilou filmem o přírodě. Bohužel já byl ve středu rvačky. Vyvázl jsem s odřeninami a jedním vyraženým zubem.

 Nakupoval jsem dál. U pultu s uzeninami se na mě prodavačka dívala pohledem „co otravuješ pobudo?“. Když jsem ovšem nakupoval med, ozvalo se hlášení: „Levný med v akci“. Chtěl jsem rychle odjet, ale nepovedlo se. Rvačka, která vzdáleně připomínala bitvu na moravském poli, pro mě znamenala roztrhané šaty a další vyražený zub.

Už mi zbývalo nakoupit jen nějaké minerálky, když se znovu ozval rozhlas“ Akce levná vína“ oddechl jsem si, ale jen do té doby, než se z amplionu ozvalo: „a minerálky“. Tentokrát se davu podařilo při rvačce pár láhví otevřít a vylít. Bohužel je vylili na mě, také jsem měl nejen roztrhané, ale i promočené a páchnoucí pivem a minerálkou.

Odejel jsem k pokladnám, které ovšem byly otevřené pouze dvě. U každé byla fronta sestávající se z deseti občanů, povětšinou důchodců. Zajel jsem otráveně do jedné fronty a přemýšlel o tom jak důchodce předejít. Náhle jsem dostal nápad. Napodobil jsem hlas rozhlasu a nahlas zakřičel: „Levné mléko v super akci“. Náhle bylo u všech pokladen prázdno jako na rudém náměstí při demonstraci proti Vladimíru Putinovi.

Nákup jsem zaplatil, naložil do tašek a odebral se k autu. Nastoupil jsem a náhle jsem viděl, jak se mým směrem žene asi padesát lidí. Za chvíli bylo moje auto obsypáno důchodci, kteří mi nadávali, že jsem je obelhal. Pochopil jsem proč je v autě startovní pistole. Vystřelil jsem z ní do vzduchu a uvolnil si tak cestu.

Domů jsem dojel skoro v bezvědomí. Ze šatů mi zůstalo pouze spodní prádlo. Nakupovat už nikdy nepojedu. To radši budu dělat všechny možné domácí práce.