Volební právo odborářů, oranžových a rudých? Ještě ho mají!!!

Přečetl jsem si v poslední době mnoho článků a blogů na internetu o daních, benefitech, sociálních službách a státu samotném. S mnohými bych se mohl bez problémů okamžitě ztotožnit, jiné mi přijdou jak vystřižené z učebnice Marxismu-Leninismu. Nicméně nikdo na rovinu neodpověděl na jednu zásadní otázku: Má stát být službou nebo chůvou? Myslím si, že poslední volby jasně ukázali většinovou vůli lidí zde žijících a volících. To zda však ke změnám dojde je otázkou.

Pořád tu je dost lidí co si myslí, že by se o ně měla společnost postarat. Tedy chtějí stát v podobě chůvy (důchody, dávky, příspěvky, na zlomenou nohu, na zlomené srdce, na Jirku, na pitku a klidně i na děti). Když tyto lidi srovnám se svými dětmi, tak nacházím jen velmi málo rozdílů. I oni chtějí chůvu, lásku, péči a něco to stojí. Člověk to však dělá rád, protože za to dostává od dětí něco nazpět – lásku, zábavu a nutno říci, že i jakousi jistotu toho, že tu za pár let nebude sám jako kůl v plotě. Je tu však jeden velký rozdíl! Děti nemají právo volit a značným způsobem se nepodílejí na rozhodování o jejich vlastní budoucnosti. Tedy až do doby, kdy se stanou nezávislými a postarají se sami o sebe. Až budu starý a nemohoucí, vývoj „zápasu“ se otočí a bude to přesně na opak. Již se nebudu velkou měrou podílet na rozhodování a s radostí toto přenechám svým dětem. Na druhou stranu budu vyžadovat, aby se o mne v rámci svých možností postarali a k tomu je i vychovávám.

Když výše napsané převedu z rodiny na společnost, pak nutně dojdu k závěru, že ten kdo přispívá do „systému“ by měl mít i právo o něm rozhodovat a ten kdo „systém“ využívá by toto právo mít neměl. Tím bych ale upřel právo volit odhadem dvaceti procentům lidí, kteří letos přišli volit. Co by to ale přineslo? Popravdě nevím, ale předpokládám, že mnoho pozitivního.

Každý kdo do „systému“ přispívá a zamyslí se nad tím, musí dojít k závěru, že „sociální smír“ (nikoliv socialismus) je především pro něj velmi důležitý. A ti, kteří do tohoto systému přispívají velkou měrou si to uvědomují. Ne proto, že by byli altruisti, ale protože opět myslí jen a jen na svoji vlastní zadnici. Pokud by tu „sociální smír“ nebyl, skončilo by to další socialistickou revolucí a z lidí, kteří hodně přispívají by byli rázem ti, kdo využívají. A tito lidé, poučeni rokem 1948, si toto moc dobře uvědomují! Jinak řečeno, přišli by o své bohatství. Na tento případ lze aplikovat výrok Margaret Thatcherové: „Společnost bohatne“, tedy i ti, kteří systém využívají, „uvážlivým chováním jednotlivce“, tedy jednotlivce, který se především stará sám o svoji vlastní zadnici.

Tedy vůbec není povinností státu sociální chování nahrazovat způsobem jaký jsme viděli na oranžových billboardech, či jej v brutální míře vynucovat dle představ rudých soudruhů! Čím brutálněji stát sociální chování vynucuje, tím větší odpor vytváří u těch, v jejichž zájmu „sociální smír“ je, tedy těch co přispívají. Navíc tak stát vytváří daleko větší nespravedlnost tím, že přerozděluje způsobem, jehož jsme byli svědky. Tím mám na mysli především přerozdělování do vlastních kapes těch co o přerozdělení rozhodují a naprosto minimální efektivitou využití toho co zbude.

Závěrem si tedy znovu položme otázku zda má být stát chůva či služba. Pokud si odpovíte, že má být stát služba, pak je vše v pořádku. Pracujte, plaťte daně a choďte k volbám, jste dospělí a zodpovědní lidé. Pakliže si odpovíte, že by měl být chůva, je na čase roztrhat svůj občanský průkaz a požádat soud o zbavení svéprávnosti. Stanete se tak „dětmi“, o které se dospělí a zodpovědní lidé - „rodiče“ rádi postarají s tím, že jim nebudete mluvit do toho jak to mají dělat.