Příroda a konzumní způsob života

Příroda (považujme za ni veškeré rostlinstvo, živočišstvo a přírodní procesy na planetě Zemi) a současný konzumní způsob života stojí proti sobě v souboji, ze kterého může vyjít pouze jediný nebo také žádný „vítěz“. Současný trend vývoje konzumní společnosti spíše směřuje ke smutnějšímu výsledku. „Vítěz“ nebude žádný, protože lidé svými činy zničí matku Zemi. (pozn. autora: článek je esejí do předmětu psychologie pro ekonomy)

Příroda a konzumní způsob života nejdou dohromady.
Potřeby lidí se neustále neúměrně rozrůstají a zásoby fosilních paliv a jiných zdrojů jsou omezené. Z toho si člověk jednoduše odvodí, že pokud se „něco“ nezmění, naženou se lidé sami do záhuby. Jde této katastrofě předcházet? Dle mého názoru ano, ale musíme začít méně mluvit a více jednat. Pokud chceme přírodě ulehčit a umožnit ji pomalou regeneraci, je nezbytné naučit nejmladší generaci vážit si přírody. To ale není ovšem jednoduchý úkol, protože starší generace nemůže naučit děti něco, co sama neumí. K tomu by potřebovala více než pomocnou ruku. Proto se v následujícím textu pokusím vysvětlit, kde se nejvíc projevuje střet přírody a konzumního způsobu života a jak by se dalo tento nastolený trend obrátit a zachránit naši planetu.

Pod pojmem konzumní společnost chápu veškerou lidskou činnost, která vzešla před miliony let z přírody a nyní se obrátila proti ní.

Když si člověk vypočítá, kolik denně spotřebuje energie a surovin, docela by se podivil. Nemluvím jen o benzínu a elektrické energii, ale také o vodě, potravinách a o vyprodukovaném odpadu. A pokud si získaná čísla vynásobíme počtem lidí ve „vyspělých“ zemí, získáme enormní cifry. Když například mluvíme o neudržitelné spotřebě vody, kolik ji spotřebováváme? Všichni si představíme pouze nějaké abstraktní množství. A to je dle mého názoru špatně. Abstrakce nás nepřesvědčí o nutnosti změny návyků.

Zkusme si pro představu vypočítat, kolik se spotřebuje vody v USA během jediného dne při sprchování. Udává se, že při jednom sprchování se spotřebuje 60 litrů vody. Většina Američanů se ale sprchuje dvakrát denně. I přesto bych počítal s jedním sprchováním Američana za den (aby mě nikdo nemohl nařknout z přehánění), přece jen malé děti a vesničané tolik vody nespotřebují. A po vynásobení počtu obyvatel USA a spotřeby vody při sprchování, nám vyjde číslo 18 206 587 140. To je 18 miliard litrů vody denně. Uznávám, že můj výpočet nemusí být přesný, ale představu si člověk udělá. A to je jen spotřeba za sprchování, ne za zavlažování trávníků, farem, chod kanceláří, průmyslu atd. A pouze v USA! Kolik by asi vyšlo, kdybychom spočítali denní spotřebu vody na světě. Pro klidný spánek raději nevědět. Přitom spotřeba vody se dá velice snadno snížit. Stačí chtít. Proč se sprchovat dvakrát denně, když jednou to stačí? Proč stát pod sprchou 20 minut, když stačí maximálně 5. Proč musíme lpět na krásně zeleném trávníčku před naším domem? Proč kupovat balené vody, když stejně kvalitní voda teče z vodovodu (na výrobu, transport atd. jedné balené vody se spotřebuje přibližně 17 litrů vody)? Je to přece tak lehké. Bohužel lidé si tento problém neuvědomují (a mnohé další). Přestože jsou inteligentní, nevědomky prohlubují propast mezi konzumní kulturou a přírodou. Jediné co nás může lehce uklidnit je, že voda se dá docela dobře čistit a pouštět zpět do oběhu.

U ropy takový koloběh neplatí. Ropa se vytěží, zpracuje a spotřebuje. Opětovné použití nelze a navíc spalování ropy dává přírodě další ránu. Ze všech stran také slyšíme varování, že ropa jednou dojde a mnozí z nás se toho dožijí. Co s tím děláme? Stále navyšujeme své potřeby, protože toužíme žít jako prasátka v žitě a o nic se nechceme starat. Mysleme ale na své děti, vnuky a další generace! Stačí málo. Přestaňme být líní (je myšlena celá „vyspělá“ civilizace)! Lidé v minulosti k životu potřebovali mnohonásobně méně. Znamená to, že byli mnohonásobně méně spokojeni se svými životy? Troufám si tvrdit, že nikoli. Měli sice kratší život, ale ty naše se prodlužují na úkor života budoucích generací a to není morálně ospravedlnitelné. Je to celý lidský druh, který ničíme. Omezme tedy spotřebu energií, i když se to nezdá, takové chování je ta nejlepší ekonomická investice.

Kde je příčina? Nepochybně v neustále se rozpínající společnosti. Současný trend je ještě podporován masivními kampaněmi v televizích, filmech, novinách a „módních“ časopisech. Všude slyšíme, že blahobytu musíme nabýt hned a nejlépe na dluh. Proto se úspěšně zadlužujeme ku prospěchu velkých korporací, k neprospěchu přírody, přírodních zdrojů a hlavně k neprospěchu svému. Osobně nikomu nezazlívám takové chování (pokud to se spotřebou opravdu nepřehání), uvědomuji si, že jsme od útlého věku ovlivňování a tomu se jednotlivec nemůže bránit. Od mala se človíčku vštěpuje, že konzumní způsob života je správný. Jen jedinci s velice silnou vůlí a motivací můžou své návyky v dospělosti změnit a učit je i své děti. Ve svém okolí (které má ke střednímu proudu společnosti hodně daleko) znám lidi, kteří se snaží k přírodě chovat opravdu šetrně, ale to jsou jen kapky v oceánu.

I když se nám může zdát, že se současný trend obrací k více „ekologičtějšímu“ způsobu života, není to dle mého názoru úplně pravda. Dnes sice opravdu posiluje názor, že být ekologický je in. Ovšem to není šetrné chování, to je konzumní způsob života natřený na zeleno. Lidé si myslí, že jsou k přírodě ohleduplní, ale v podstatě jen kupují bio potraviny. Ale že by například šetřili elektrickou energií, vodou a jezdili méně autem, to už ne. Lidé jednoduše nemají vybudovaný vztah k přírodě, mají vybudovaný silný vztah ke společnosti, která je ovlivňuje a ta jim nyní říká, že být „ekologický“ je in. Problém ale je, že ani společnost nemá vybudovaný vztah k přírodě. Proto chápu současný postoj společnosti (rozuměj převažujícímu střednímu proudu) k přírodě a její ochraně jako roztomilý, neefektivní pokus něco změnit. Stále totiž převládá návyk (vybudovaný společností v posledním půl století), který by se dal popsat následovně: „Lidé si již nekupují, co doopravdy potřebují k životu (nemyslím jen k přežití, nýbrž i k plnohodnotnému, smysluplnému životu), ale kupují si věci z důvodu, že jsou levné (a přece by bylo škoda si je nepořídit), mají přesvědčivé reklamy, koupili si je kamarádi atd. Lidé prostě konzumují a neuvědomují si následky svého jednání.

Existuje možnost, jak stávající postoj společnosti k přírodě změnit? Nepochybně ano, ale cestka ke zlepšení je trnitá a velice dlouhá. Na změny bylo včera pozdě, proto musíme jednat hned a nesmíme si hrát na mrtvého brouka, kterého nic nevyvede z míry.
Říká se, že děti jsou naše budoucnost. Svatá pravda. V tomto případě nejsou budoucnost jen naší, ale celé planety a lidského druhu. Pokud ihned nezačneme děti od útlého věku učit správnému vztahu k přírodě a všemu živému, zkracujeme tím čas, který byl lidstvu dán. Zní to hrozivě, ale je pravdou, že nakonec konzumní společnost zkonzumuje a zničí sama sebe.
Učit děti něco, co nás nikdo neučil, je velice obtížný úkol. Ale je nezbytný. Současná generace v produktivním věku musí rozumem přijít na to, jak v dětech vychovávat pozitivní city k přírodě. Zatím to však vypadá, že ani dnešní „inteligence“ si neuvědomuje nezbytnost „přírodní“ výchovy. Toto tvrzení je krásně vidět na navrhované reformě školství, kde taková výuka není vůbec zakotvena. A to je závažný problém.

Co konkrétně musíme děti naučit? Chápat přírodu jako Matku všeho co využíváme v životě i nás osobně. Naučit děti, že když si z přírody něco bereme (a bereme si to jen po rozumovém uvážení, zda-li je to třeba), měli bychom přírodě stejnou měrou vracet, aby se mohla obnovovat a my si mohli brát i v budoucnu. Zatím si pouze bereme, ale nic nevracíme. Děti musejí v přírodě vidět kamaráda, za kterým se rádi vracejí, váží si ho a obdivují. Toho můžeme docílit tím, že děti budeme do přírody od útlého věku brát. A pokud si děti na pobyt v přírodě naváží také krásné vzpomínky (budou v ní prožívat neobvyklá dobrodružství i jiné dětské radovánky), je úspěch zaručený. Bohužel je pravdou, že lidé nedokážou přemýšlet o své vzdálené budoucnosti, natož o budoucnosti lidstva.

Osobně si přírody velice vážím a snažím se žít tak, abych jí co nejméně škodil. Od desíti let jsem členem skautského oddílu a za tu dobu jsem si díky svým vedoucím, vytvořil velice krásný vztah k přírodě. I proto si uvědomuji dnešní závažnou realitu, která nás vede do záhuby. Bohužel jsem zatím nepřišel na činnost (když nyní vedu skautský oddíl a děti se snažím vést k tomu, co jsem popsal výše), kterou bych výrazně změnil tento společenský postoj. Největší potenciál, který může obrátit současný vývoj, vidím ve velkých mezinárodních organizacích – EU, OSN, UNICEF, RED CROSS, WOSM (World organization of the scout movement). Politické instituce jsou mocné, ale nezdá se, že by byly moudré. Jsme to ale my, obyčejní lidé, kteří volí své zástupce do těchto organizací. Zvolme tedy ty, kteří chápou…!

Děkuji všem, kteří si udělali čas a moji esej přečetli až do konce.