Divný vlasy

Můj tatínek, budiž mu země lehká, byl dobrodruh. Za dobrodružstvím vyrážel daleko do světa, ale leckdy nebylo ani nutné vážit dalekou cestu. Myslím, že dobrodružství bylo tam, kde náš táta. 

Posledních pět let před důchodem se rozhodl, že změní práci a přijal místo obchodního zástupce ČSA v Moskvě. Nosil fešáckou uniformu v barvě švestek, bílou košili, brigadýrku. V práci byl taťka pan šéf, co musí mít všechno pintlich. Byl obětavý, leč místy prchlivý a kolegové z něj měli respekt. Několikrát do roka se naši zajeli podívat na skok domů do Čech.

Spočívali jsme tak jednou v družném rozhovoru, když jsem se na otce zadívala a povídám mu: „Já ti nevím, ale zdá se mi, že máš nějaký divný vlasy.“ Matčina tvář se znenadání  rozzářila a koutky jí vylétly vzhůru. Za malou chvíli jí cloumal záchvat smíchu a z očí se jí řinuly slzy. Pravda je, že měl táta kratší účes, než bývalo zvykem, ale mamka ho stříhala doma svépomocí, a komu občas neujede ruka... Nebyla jsem si úplně jistá, jaký důvod jí přiměl k bujarému veselí.  Pohledem do otcovy tváře nejdřív prozkoumala stav utajení toho, co mimoděk nakousla a vzápětí spustila.

Jelikož maminka nehovořila zrovna brilantní ruštinou, doprovázel jí táta po nákupech v centru. Nedá se říci, že by ho shopping zrovna naplňoval, ale dobré srdce a pocit povinnosti postarat se o bezradnou manželku, dávaly jeho počínání potřebnou vážnost. Odevzdaně korzoval mezi regály a z nudy revidoval, co kde mají. Tak se do jeho ruky dostala krabička s přírodní arabskou hennou.  Jako pravý nefalšovaný šéf míval slabší chvilky, ve kterých se snažil ukázat okolí, že rozumí věcem, o kterých neměl ve skutečnosti ani páru. Aby byl o krok dál, než jeho právoplatná manželka, střelhbitě přelouskal návod k použití a hle, tam stálo, že henna navrací barvu šedinám. Mužská ješitnost se probrala ze sna a pokušení na stará kolena zamachrovat bylo silnější, než těch pár rublů, které by za takovou „hloupost“ jinak nepustil z ruky.

Otec neznal míru věcí. Proto se držel sveřepě pravidla „čím víc, tím líp“. Býval problém ho přesvědčit, aby si nechal poradit a upustil od původního záměru. Zejména, pokud šlo o matku. Podle jeho přesných instrukcí rozmíchala doma obsah sáčku a kaši nakydala na jeho běloskvoucí šediny. Všechno šlo v souladu se zákony univerza, až do chvíle, kdy nastala doba smytí. „To je málo“, prohlásil vůdce, „chci mít jistotu, že to chytne“.  Máma se předem vzdala odporu a nechala, ať si dělá, co chce. Skutečná doba působení směsi se tak vyšvihla na dvojnásobek. Otec sprchou vymyl z hlavy ztvrdlou „helmu“, napřímil se, sundal z hlavy ručník a utrpěl šok. Na vlasech měl barvu čerstvě vykvetlé rzi. Když se vzpamatoval a začal opět dýchat, počal přemýšlet, jak eliminovat následky rány Boží, která se snesla na jeho hlavu. Bylo nutno pokořit se a přijmout pomoc toho, od koho by mu to normálně hrdost nedovolila.

Matka toho však v prvních dvaceti minutách nebyla absolutně schopná. Již pouhý pohled na jeho pronikavou „gloriolu“ ji doháněl k slzám, za doprovodu hurónského řevu, který záhy přerůstal v šílenství. Počkal, až se uklidní, a jen doufal, že si bude vědět rady. „No co“, pokrčila rameny maminka a vyndala ze šuplete svůj tmavě plavý blond. Doufala, že by mohl aspoň z nejhoršího strhnout tu hrůzu, která jí jak zář zapadajícího slunce bodala do očí.

Doufala marně. Výslednicí tmavě plavé blond s přírodní hennou je totiž růžová.  V takových situacích je jediným řešením zastřihovač vlasů a jednička nástavec. Růžová však byla urputná a zářila zpod brigadýrky naražené hluboko přes uši.

S taťkou sdílely kancelář jeho dvě ruské kolegyně, vnímavé ženy, které velmi brzy přišly na to, kolikátá bije. „Proč si Františku nesundáš z hlavy tu čepici?“, přihazovaly jízlivě a užívaly si pokorného mlčení svého kolegy, který plaše odvracel oči. Trvalo dlouhý čtvrtrok, než se táta té parády zbavil, ale ještě i po tom dlouhém čase zachytilo bystré oko jeho dcery, že jsou ty jeho vlasy „nějaký divný“.