Nakupuji, tedy jsem? aneb Muži v beznaději

Jdu po hypergigamarketu a vidím pána na lavičce. Sedí, mírně se pohupuje vpřed a vzad, kouká do zdi, z pravého koutku mu teče slina a občas něco vykřikne. Něco jako: "Slevy ne!" Jasný případ postnákupního stavu u mužů.

Pojďte, pane, budeme si hrát!

Nakupování - a oblečení zvláště- nepatří u mužské části populace k činnostem nejoblíbenějším. Zatímco ženy spolu soutěží v disciplínách jako: "Která naplní košík jako první? Je možné nakoupit dvanáct triček za hodinu? Narvu do převlékací kabinky 23 kusů oblečení? Kolik odstínů růžové se dá v jednom městě sehnat?" , pánové berou tuto činnost jako nutné zlo.

Techniky samotného nákupu bývají někdy odborníky vysvětlovány na základě doby prehistorické. Zatímco ženy běhaly po lese a za zpěvu písní sebraly tady borůvku, tam ostružinku, tu malinu, pohybují se dnes stejně po obchodě a za občasných výkřiků seberou zde šatičky, tam tričíčko, tu sukýnku. To muži dříve vstali, viděli mamuta (bývali velmi těžko k přehlédnutí) a šli ho zabít se slovy: "Já mamut zabít teď. " Nyní podobně vlítnou do krámu, místo kyje mají jako zbraň přítelkyni, jdou přímo k prvnímu spatřenému artiklu a v hlavě mají tři slova: "Chci boty. HNED!"

Já osobně se připravuji dopředu. Dám si tři diazepany na uklidnění, zapiju je dvojitou whiskou a pak to mám celé jako dlouhou šmouhu. Něco jako dost drsný kolotoč. Občas se proberu a zjistím, že sedím v kabince mezi ramínkama, kolem mě pobíhají nějaké dámy a šťastně vykřikují: "Sukně zlevněná na stovku, ber jí!" nebo:"Tamhle vedle mají výprodej ponožek, všechny jsou sice levý, ale to nevadí!" Načež raději opět upadám do letargie.

Ono vše začíná tím, že vejdu do krámu a absolutně nerozeznám, které oblečení je ženské a které mužské. Když se odhodlám k prohlížení si nějakého zboží, které mě konečně zaujalo, upozorní mě většinou odkašlání prodavačky, že tato vypasovaná košilečka těsně nad pupík pro mě asi nebude nejvhodnější.

Nutno dodat, že prodavačky když vidí podobné ztracence, obvykle k nim rychle přistupují a tážou se: "Mohu Vám nějak pomoci?" Adekvátní odpověď mi většinou nepřijde nejvhodnější: "Ano, můžete. Víte, jsem totiž na nákupech a nejradši bych se zabil."

Přesto se nakonec většinou doma proberu, vedle mě se válí taška s něčím, co se mi podařilo odnést a snad i zaplatit a cítím se jako princ Bajaja když odsekal drakovi všech sedm hlav, vzal si princeznu a zdědil království. Vzhledem k tomu, že si během toho docela slušně pokecal se svým koněm, jsme na tom podobně i psychicky... .