Obsluhovala jsem lodního hosta

Pět let, osm lodí, desetitisíce turistů a stovky členů posádky. Když jsem před pěti lety nastupovala na mojí první loď v Miami byla jsem nadšená a hrozně jsem se těšila na nový svět. Stejně nadšená jsem byla včera, když jsem svoji oficírskou uniformu hodila do koše, prtotože moje lodí kariéra skončila.

A tak jsem dneska v takové balancující náladě. Pět let jsem řikala jak svojí práci nenávidím, ale vždycky když jsem přijela domů, tak jsem se nakonec těšila zpátky na moře. 

Na všech osmi lodích co jsem kdy pracovala bylo asi 800 - 900 členů posádky ze všech zemí světa - pestrá směs Indů, Indonésanů, Filipínců, Jihoafričanů, Evropanů, Australanů a hrstka Američanů. Všichni se relativně navzájem respektujeme i když každý si škatulkuje.

Škatulkujeme podle toho, co nám bylo kdysi řečeno a věříme tomu: Italové rozmáchle gestikulují, Španělky jsou výbušné, Thajky mluví potichu, černoští chlápci z Karibiku jsou přemrštělě sebevědomí, východoevropanky oblíbené, Kanaďani chytří, Austalanům není rozumět a Američané jsou hloupí.

Oprava. Američané nejsou hloupí - američtí turisté na dovolené jsou. Jinak by nebylo možné:

aby se  ptali na zdánlivě stupidní otázky (Mám si vzít na pláž plážový ručník?)

prohlašovali hlasitě nesmysly a byli na to hrdí (Já nejsem občanka  USA, já jsem Američanka.)

akceptovali sakrastické odpovědi (Mluvi tu někdo Americky? Já mluvím Kanadsky – je to podobné?)

označovali jiné na potkání za rasisty (Vy mě nenecháte koupit alkohol jenom proto, že jsem černoška! - patnáctiletá)

měnili celní dotazník ve frašku  (Máte něco k proclení, alkohol, cigarety? Ne, jen lubrikační gel pro manželku...)

ignorovali nápisy a pokyny (minulý týden slečna chtěla vyzkoušet jestli její  píštalka na záchrané vestě funguje a usilovně sála žárovku od kapesní baterky, pak pravila, že to nefunguje)

Nebo bylo? :o)