Dlouhá cesta na Hawai

Už pět dní se plavíme z Vancouveru na Hawai. Kudy? Udělejte si na mapě rovnou čáru mezi Kanadou a Hawaí a máte naší trasu. Takže pořád rovně.

Byla jsem zvyklá,že první den, tzv.embarkation/ naloďování , jsem trávili v kanceláři čtrnáct a více hodin. Ale tentokrát ne, už nejsem členem posádky - crew, ale jen host. Jediné co jsem dnes musela bylo ukázat pas americkému a kanadskému imigračnímu úředníkovi. A je ze mě host. Se vším všudy. Jak jsme se dostali na otevřené moře všechny mé plány, jak si budu užívat, psát si, fotit, číst a pít Mojito u bazénu vzali za své. Udělalo se mi tak zle, jak nikdy. Takže první dva dny jsem strávila na gauči, neb to bylo jediné místo, kde se mi jakžtakž netočila hlava a mohla jsem koukat donekonečna na filmy. To jsme ještě měli televizní a internetový signál.

Ten vzal za své předevčírem. Třetí den na moři, kdy jsme byli uprostřed ničeho (doslova) nám vypadla televize i internet, ale zase se uklidnilo moře a začalo svítit slunce. Super. Malý drobný zádrhel –několik hostů se dostalo do karantény s podezřením na Norovirus – průjmové onemocnění, které se může rychle šířit dotykem. Jako předběžné opatření se zrušil samoobslužný bufet a všichni museli čekat ve frontě. No nic, šla jsem se projít po palubě. Několikadenní plavba je jako luxusní vězení – můžete dělat co chcete, ale nemůžete jít nikam daleko. Proč by za tohle někdo platil a ještě to nazýval dovolenou snů je mi záhadou.

Stavila jsem se u bývalých kolegů u kanceláři. Šéf zrovna oznámil, že u doktora je host, který má vnitřní krvácení. Medical, jak jsme zvyklí tomu říkat – situace, kdy je třeba dostat hosta, co nejrychleji z lodi a zařídit převoz do nemocnice. Na naší bývalé trase v jihovýchodní Aljašce žádný problém. Byli jsme v tom velmi dobře vycvičení - zabalit věci, zavolat ambulanci, dorazit co nejrychleji do přístavu a hotovo. Jenže nyní jsme byli uprostřed Pacifiku. Kapitán  vyjednával s pobřežní hlídkou, kterádoporučila otočit loď a vrátit se. Letecká ambulace nepřipadala v úvahu, neb jsme byli přes tisíc mil od pobřeží a helikoptéra má dolet 300 mil. Prý jsme byli ale o chlup blíž k Hawaii, takže jsme se nevrátili, ale zvýšili rychlost na dvacettři uzlů a loď se začala houpat jak šílená. Vrátila jsem se na svůj gauč a jelikož jsme neměli televizní signál, jen ten „domácí“ pozorovala jsem mapu, ukazující naší cestu a doufala, že někde v rohu  zahlédnu kousek země. Hm, dneska ne. Do ticha se ozvalo ječící poplašné zařízení hlásící požár. Pravděpodobně falešný, ale člověk nikdy neví...za pár minut kapitán přes rozhlas potvrdil, že to byl falešný poplach a popřál hezký večer.

Dnes se situace vylepšila - hned ráno jsem zahlédla zemi na televizní obrazovce, vrátil se signál internetu i televize. Jen ten nemocný na tom není o moc líp a došly nám léky. Vojenská nemocnice v Honolulu vyslala letadlo, které kolem poledne schodilo balíček s léky. Helikoptéra přistála v pět odpoledne na zádi a vyzvedla ho. Napadlo mě, že je snad pojištěn, jinak se nedoplatí. 

Jelikož už není kalm spěchat, loď pomalu pluje směrem Big Island, největší ostrov z Hawaiského souostroví. Budeme tam zítra ráno. 

Jdu do baru. Josef, český muzikant a kamarád předal mě a Chrisovi náš první svatební dar - třílitrovou slivovici, kterou si nechal poslat z Čech. Ach, sladký domove!