Satana nemusím, ale…

Když čtu několik nových článků o probíhajícím soudu s vítkovskými žháři, kteří se pokusili ve spánku upálit bezbranné lidi včetně dětí, články, nichž je brutální zlo relativizováno, zjišťuji, že můj téměř rok starý článek nabývá znovu na aktuálosti. Outlocitnost vůči vrahům pěkně kontrastuje s odsuzováním obětí. Toto je článek z prosince 2009:

Kdysi rozčeřil hladinu pěkně nalakovaného společenského bontonu v evangelické církvi rebelující duchovní Sváťa Karásek svou písní o boji na nebi a na zemi. Zazpíval tam o satanovi toto: „Nezahynul sviňák ten, ale pad na naši zem…“

Zpívávala jsem tu písničku s vervou, jednak pro její odrhovačkovou melodii, jednak pro její úderně duchovní obsah. Písnička jako stvořená pro Armádu spásy. Ale Sváťa ji spolu s námi zpíval v době, kdy to zase tak kýčovité nebylo a bylo to i nebezpečné. Nelíbilo se to komunistické vrchnosti, takže z něčeho, co by jindy mohl být podbízivý šlágr, byl tehdy docela průšvih. Tím myslím opravdový průšvih, dokonce vězení, jak se také ukázalo. To jen pro méně informované mladé bojovníky “proti slova” v tomto “prohnilém systému.”  Ale, a to je ta zajímavost, nelíbilo se to mnohdy ani vrchnosti křesťanské. Totiž ten „sviňák“ tam tak nějak nepěkně trčel. To je přece „neslušné slovo“ a mohla by to slyšet třebas i mládež!

Nyní nechci tepat úzkoprsost některých zbožných či nezbožných outlocitných pedagogů a estétů, ani se jí nesměji, koneckonců slušnosti je stále méně a asi je třeba se jí zastat a vážit si jí, byť byla trochu podivínská. Ale občas si vzpomenu na tehdejší pohoršené kvokání, když dnes vidím, jak je obhajováno zlo. Jak je obhajováno z pozice slušnosti, či spíše slušňáctví. Nazvu-li sviňáka sviňákem, vždy se vynoří několik pohoršených “slušných lidí“, kteří sice jinde bezostyšně nazývají dámy pí…ami  a pány ču…áky , ale nad mými články pohoršeně protahují obličeje a píší o zběsilých výlevech nenávistného nadávání, o sprostotě, žumpě atd.

V podání těchto útlocitných slušňáků bych měla bolševiky, nácky, fašounky, rasisty, antisemity a podobná individua pěkně konejšivě upozorňovat na drobné omyly a nepřesnosti v jejich ideologii, měla bych je brát vážně, studovat všechny odkazy na paranoické bláboly, které mi tak obětavě hážou do svých moudrých rad, měla bych s nimi stále přátelsky hovořit, trpělivě besedovat a mile rozprávět. Vždyť jsem žena! Oni, totiž pánové, mohou nadávat (samozřejmě i třebas mně) do pí…, dvakrát denně mě a mé přátele mohou posílat na kandelábr nebo na šibenici (naštěstí pouze virtuálně), ale žena (oni říkají demokratka nebo “pseudohumanistka”) přece sviňáka nazvat sviňákem nesmí, to je takové jakési neslušné.

Takové pohoršené kvokání začíná obvykle slovy:

1. Nácky taky nemusím, ale...

2. Natálky je mi taky líto, ale…

3. Nejsem žádný rasista, ale…

4. Znám i slušného Žida, ale…

5. Kamarádím s jedním Cikánem, ale…

6. Odsuzuju napadání cizinců, ale…

7. Propagace nacismu se mi taky nelíbí, ale…

8. V koncentrákách umírali lidi, ale…

Atd. (Mimochodem: už ten novodobý výraz že něco „nemusím“ je dost podivný, že? Slušňák ani neřekne, že ho něco štve, že se mu něco nelíbí, že něco bytostně nenávidí.  Slušňák zlo “nemusí” a hlavně neurazí.)

Vzápětí pak následuje relativizace zla, odkaz na různé jiné špatné věci, o kterých se nyní kdovíproč (nejspíš z důvodů světového spiknutí) nemluví a nepíše, i když by se prý přece taky mělo, tvrzení, že nacisté i jejich odpůrci, antisemité i Židé, rasisté i „barevní“ jsou vlastně úplně stejní, protože “akorát dělaj bordel“ a neumějí se chovat. Kdyby oběti neprovokovaly, nebyli by ani násilníci, kdyby odpůrci sviňáků nemluvili neslušně, z lotrů by se přes noc stali navonění andělé. Vlastě za existenci těch zvrhlíků a vymaštěnců můžeme my ostatní, mimo jiné i proto, že provokujeme, že mluvíme a píšeme na veřejnosti, že drze máme nějaké názory, že se bráníme jejich útokům, že vůbec jsme, že jsme nějací jiní, že s nimi nediskutujeme, že o nich tak nepěkně mluvíme. Takový „slušný člověk“ má jasno: „Satana nemusím, ale nemluvte o něm tak ošklivě.“
———————————-