Cesta do Irska - O přírodě

Těžko lze spočítat takzvané „zelené ostrovy“, máme-li věřit turistickým průvodcům. Podle nabídky cestovních kanceláří je zelený ostrov v podstatě každý ostrov, který není zrovna pokrytý souvislou vrstvou lávy z aktuálně činné sopky nebo žlutými dunami pouštního písku.

              S Irskem je to trochu složitější, jeho smaragdová barva je nepopiratelná. Pro nás Středoevropany je však třeba zdůraznit, že ta zelenost se vztahuje spíše k pastvinám než k lesům, spíše k trávě než ke stromům. To je jeden z paradoxů působení člověka, že vlastně dlouhodobá ekologická devastace, jakou bylo postupné vymýcení původních irských pralesů, dala vzniknout velice krásné krajině. To, že zde však není poušť, není zásluha člověka, ale teplého a vlhkého podnebí, které ovládá vlahý Golfský proud a nekonečné přívaly deště od oceánu. Jak vypadaly ty původní lesy, můžeme vidět v několika národních parcích, byly překrásné, krásnější než cokoliv, co si umíme v našich poněkud vyprahlých krajích představit. Ostrovní lesy byly tvořeny porosty dubů, bříz, tisů, cesmín, hlohů a buků, všechny ty stromy stárly nerušeně do letité krásy, jejich kmeny se vlnily a proplétaly jako končetiny tajemných bytostí, které během dne nenápadně asimilují a během noci opouštějí svá kamenitá lože a procházejí krajem. Kůra těch stromů je porostlá stříbřitými kotouči lišejníků a zelenými mechy, zatímco listím prosvítají zlatavé sluneční paprsky.

            Ty lesy vyrůstají nikoliv z mírné roviny, ale šplhají po skalách a prodírají se oblými šedými balvany, z nichž každý je uměleckým dílem. A jako by Stvořitel neznal míru střízlivého vkusu, nechává spadat přes ty skalky a balvany průzračné kaskády vodopádů, v jejichž duhové mlze pak náramně prospívají snad všechny druhy kapradin, sleziníky, routičky, jelení jazyky a pak i ty obyčejné, které zde však vyrůstají do své jinde zapomínané kambrijské velebnosti, hasivka orličí ční až nad hlavu chodce a v osladiči lze zabloudit. A kde není skála a kapradí, tam prorůstají tuhé polštáře purpurového vřesu, jeho vzrůst odhaluje známý, ale přehlížený fakt, že vřes je dřevina. V Irsku je to nepochybné, jsou to skutečné keře, mnohdy sahají po ramena.

            Jako by nestačilo to, co zde během tisíciletí vznikalo, lidé ve snaze zvelebit irské lesy zanesli do krajiny cizí rododendrony. Šlechta vysazovala himalájské keříky na stráně a kolem svých sídel, aby se počátkem léta mohla kochat jejich pestrou krásou. Co zde však teplé a vlhké klima udělalo s introdukovanými rostlinami, to je dílem div a dílem katastrofa, rododendrony se rozmohly tak, že začaly vytlačovat původní rostlinstvo, vyrostly do dvacetimetrové výše, pokryly břehy jezer a stráně, rozprostřely své kožnaté listy kdekoliv, kde mohly lapit sluneční paprsek. A tak jsou dnes zbytky irských lesů ohrožovány nikoliv přímou činností člověka, ale vpádem překrásné rostliny. Je to téměř nepředstavitelné, ale zdejší ochránci přírody vysekávají a vypalují hektary rododendronových porostů. Přesto stále znovu a znovu raší výhonky keřů a rozkvétají každým rokem do své dekadentní nádhery. Nechceme-li si kazit náladu pochmurnými úvahami, kochejme se fialovými a nachovými květy, v našem světě jsou a mohou být i ohavnější vetřelci.  

            Jen geolog nebo básník by vystihl mnohotvárnost a organičnost irských skal. Pustě a arkticky působí vápencové plošiny na Aranech, drsně se zvedají z atlantského příboje černé špice, štíty, desky a zuby poloostrova Dingle, jako by se ve své nakloněné rovnoběžnosti chtěly  zaříznout do hlubin země, po úbočích Wicklow Mountains se rozeběhly ledovcové bludné balvany, které jako stáda třetihorních zvířat tečkují zelené louky a za nocí nenápadně postupují na své dávné pouti. Skála svatého Patrika se vzepjala jako divoký kůň z roviny Tipperary, černé a lesklé masívy Purpurových hor, věčně omývané potoky a vodopády, spadají do jedovatě zeleného a vlhkého údolí, kde se mezi kručinkovými keříky a žlutými kosatci pasou černohlavé ovce. Pokud to jen trochu jde, chytají se na irských kamenech drobné lišejníky, tichý a urputný národ, pro nějž není žádný podklad dost chudý a nevýživný. Šedé, žluté a plísňově zelené terčíky lišejníku vytvářejí na každém balvanu tajemné mapy, které stejně jako prastaré keltské písmo ogam podněcují k hledání skrytého významu. Může snad být dílem pouhé náhody, že jedna skvrna připomíná běžícího koně  a jiná lidskou dlaň? Skály tohoto pozoruhodného ostrova vykazují stejně jako zdejší stromy jakousi utajenou živočišnou aktivitu, dívají se na nás skrytýma trolíma očima, přemýšlejí a meditují, plánují snad cosi? Podle starých keltských legend přišli dávní předkové Irů do země obývané obry, není pochyb o tom, že roztroušená stáda balvanů jsou památkou na toto těžkopádné pokolení. Zdá se, že k tomuto národu Dlouhověkých my lidé nemáme žádný klíč a žádnou řečí nemůžeme s kameny promluvit, přesto probíhá jakýsi prastarý dialog mezi kostmi Matky země a lidskými dětmi. Nesčetné generace ostrovanů navršily kámen po kameni síť zídek a valů, vystavěly z neotesaných kamenů domy a salaše, menhiry, dolmeny a křesťanské kostely. Již před tisíci lety se zdejší lidé naučili vnímat kámen tak dokonale, že bez jakékoliv malty mohli vystavět dům zvířecí, lidský i dům boží. Dovedně kladli kámen na kámen, vrstvu po vrstvě, až se stěny vyšplhaly do patřičné výše. A pak stavitelé kladli vždy další řadu o kousek blíže ke středu, vždy jen o tolik, aby vazba kamenů konstrukci udržela. Co řada to píď, kámen ke kameni, až se sevřela klenba. Několik plochých kamenů pak nahoře jako hřebenáče střechu uzavřelo. Takové dílo z neopracovaných živých kamenů přetrvalo tisíciletí a osvědčilo se tak, že se tak stavělo ještě na počátku dvacátého století.  Předkové Keltů, Kelti i současní Irové se naučili s kameny žít, jejich ruce s kameny hovořily, dotýkaly se snad každého kamene a tak či onak se s ním potýkaly. Umělci kameníci  pak z balvanů tesali náhrobky a keltské kříže, románské portály, velkohlavé sochy světců, draky a propletené úponky s hadími hlavami.

            Skutečným rájem pro irské tvory není ani tak přešlechtěná krajina, ale divoký oceán. Pobřeží Atlantiku hostí hnízdiště mořských ptáků, mezi nimi i papuchalků, které jsem bohužel přes všelikou snahu neviděla, jen jeden truchlivý exemplář na majákové stanici Mizen Head, ale ten byl vycpaný. Ve vlnách se prohánějí velryby, delfíni a tuleni. V zátoce Bantry poblíž lázeňského městečka Glendariffu žije kolonie tuleňů kuželozubých, můžeme za nimi vyjet na člunech a přiblížit se snad na třicet metrů ke skaliskům, na nichž odpočívají. Tuleni vůbec nejsou černí, jejich kožíšky jsou plavé, strakaté, hnědé, černé, bílé. Celé rodinky těch tvorů polehávají na kamenech v neuvěřitelných polohách, nechce se věřit, že jim to není nepohodlné, hlava i ocas jim visí v prostoru, jak jim to jen dovoluje zavalité tělo. Vždy se k člunu obrátí několik kulatých hlav, lidé v člunu jsou zřejmou atrakcí. Jen starší tuleni se ani neohlédnou, škrábou se rukou na břiše a vědí své. Když se loď příliš přiblíží, nebo když se tuleňům znelíbí zvuk motoru, který naznačuje zpomalení lodi, mrsknou svými válcovitými trupy a skáčou do vody. Jejich strach asi není zase tak velký, protože občas některý zvědavec připluje až k člunu, vykoukne z vln a prohlíží si lidi velkýma hlubokýma očima.  

             U přístaviště čeká na cestovatele skupinka čtyř labutí, a ty jsou prý opravdu pozoruhodné, jsou to čtyři děti jednoho dobrého krále, které před devíti sty lety zaklela jejich macecha do podoby labutí. Prý jsou to tři chlapci a jedna holčička, v Irsku nikdo nikdy žádnou labuť nezabil a nezabije, vždyť kdo ví, které z mnoha irských labutí jsou ta zakletá princátka?

             Ještě je třeba připomenout několik kytiček, které nás na západních ostrovech překvapily. Člověk nečeká, že v těchto zeměpisných šířkách najde něco pozoruhodného, nicméně Golfský proud ohřívá zemi a v jihozápadním Irsku díky tomu rostou i subtropické rostliny. Na zahrádkách mají domorodci palmy z Nového Zélandu a v parcích najdeme exotické stromy z Jižní Ameriky. Kromě již zmíněných kapradin roste na skalnatých pobřežních výspách růžová trávnička, zalévaná častými sprškami od oceánu a v trávě v příkopech ohnivě kvetou mohutné trsy montbretií, živé ploty jsou prorostlé červenými fuchsiemi, na pastvinách všude kvete až do pozdního léta celík, kručinka a vřes, o pestré barvy není na irských loukách nouze. Dokonce i na pustých Aranských ostrovech jsme našli loučku, kterou náhodou ovce ani krávy nespásly, byla pestrobarevná jako elfí zahrádka, oranžové máky a montbretie se v čerstvém mořském větru vlnily spolu se zlatými a bílými sluníčky rmenu, jako by běžely kobaltově modrému oceánu naproti.