Cesta do Irska - Jak žijí Irové

Jak již bylo řečeno, jen málokterý národ je nám tak podobný ve své fyziognomii, povaze i zvycích jako národ irský. Společný keltský duch spočívá zejména v zálibě v dobrém pivu, hojném jídle, písních a rozporném sklonu jak k sentimentalitě, tak k humoru. Nicméně několik odlišností přece jen zaujme.

            Především irské domy jsou překvapivě prosté. Až se zdá, že současní obyvatelé ostrova přišli někdy vloni a narychlo všude po krajině nastavěli jednoduché a nízké bílé domky. V tom se Irové (nechť prominou) podobají Angličanům: anglický domek je malý, stejný jako dům souseda, někdy až uniformní. Známé britské řadové domky jsou dobrým příkladem, opravdu existují, jsou buď z režných cihel, nebo prostě bílé či šedé. Irové i Angličané však svou architektonickou individualitu vyčerpávají na dveřích. Dveře ostrovanů jsou vesele nalakované, ozdobené všelijakými mosaznými doplňky, jako schránkou na dopisy, kukátkem, pěkným kováním, ale především úžasným klepadlem. Klepadel je několik druhů, vlastenecká klepadla mají irský vítací nápis, nebo jsou zformována do takzvaného prstenu claddagh, což je kruh tvořený dvěma sepnutýma rukama, které mezi palci a dlaněmi drží korunované srdce. Je to symbol věrnosti králi, dnešní republikáni jej samozřejmě chápou jako symbol věrnosti Irsku. Tento symbol se také vyrábí a hojně prodává v podobě skutečného stříbrného nebo zlatého prstenu, ale pro nás je dost drahý a přes všechny sympatie k Irům – jakápak věrnost Irsku v Čechách? Takže jsem si ten prsten nakonec nekoupila.

             Zatímco domky Irů jsou velice prosté, jejich zahrádky jsou zpravidla malebné až hrůza. Mnohdy nechybí nezbytný trpaslík (zde jde o species lepriconus vulgaris), puntíkatá muchomůrka (někdy svítící), kačenka, kočka, pes, labuť, jelen, jezírko s fontánkou atd. Když tolerantně přehlídneme domorodé ohavnosti, musíme obdivovat skutečnou zahradnickou genialitu Irů, tak nádherné, veliké a bohaté květiny nikde jinde neuvidíte. A stromy na zahrádkách jsou jako stromy ráje: zlaté túje, cedry, tisy, cypřiše, to vše zde roste jako z vody, však to také z hojné vody roste. Z toho všeho je patrné, že Irové jsou velice moudrý národ, který ví, že heslo můj dům můj hrad neplatí jen pro olbřímí a nákladné hrady, v jakých si začali libovat zbohatlí našinci, ale že se lze radovat stejně tak z domova malého, útulného a snadno zvládnutelného, v němž krb, dveře a zahrádka jsou jediným viditelným luxusem.

            Velice sympatické je, že nikde nevidíte paneláky, ani ve velkých městech, místa je v zemi zřejmě dost, tak proč si bydlet na hlavách. Ve městech jsou samozřejmě vícepatrové domy, ale nikdo to s výškou tak jako tak nepřehání, co je malé, to je hezké a život je krátký a je třeba se věnovat důležitějším věcem. Pokud nějaká stavba nad jiné vyniká, pak je to buď kostel – a ostrovní kostely jsou opravdu nepřehlédnutelné, v každé s odpuštěním díře ční obrovská katedrála – nebo je to hospoda. Na hospodě se Irové patřičně esteticky vyžijí, fasáda září nejpestřejšími barvami, vtipnými nápisy, pokud to trochu jde, nechybí i nějaká ta naivní malba žertovného obsahu, z truhlíků visí girlandy pelargónií, tamhle na roh se namontuje lucerna a ještě se přidá pořádný vývěsní štít, kované zábradlíčko a několik klepadel.

            Irové, a to je jedna ze sociologických a ekonomických záhad, alespoň na venkově tráví dny svého života v hospodě. Pařit se počíná časně po ránu a již kolem poledne se muzicíruje a zpívá. Zpěv v irské hospodě je kulturní fenomén, nástroje musí být pokud možno keltské, jako harfy, kovové flétny, bubínky (zvláštnímu bubnu na holi říkají Irové bodhran), ale bardi hrají i obecně známé tahací harmoniky, příčné flétny, housle a kytary, na dvě lžíce, prostě na cokoliv, co dům dá. Písně jsou dílem milostné a dílem vlastenecké, ale kromě nezbytného sentimentu si Irové užívají i sebeironie, takže mnohé texty jsou opravdu veselé. K večeru už pařba nabývá nebezpečných dimenzí, v té době je každé ženě mezi dvanácti a sto dvaceti lety nabízen sňatek. Po další hodině je sňatek nabízen i některým mužům.

            Když jsme se podivili, jak si mohli Irové svůj život zorganizovat takovým podivuhodným způsobem, bylo nám řečeno, že na venkově živí Iry ovce. Na ovečky dostávají venkované dotace, protože ovce udržují krajinu, není tedy tak důležité prodat maso a vlnu. Dalším zdrojem peněz jsou zřejmě turisté, zejména bohatí američtí potomci starých keltských rodů, kteří neváhají pustit nějaký ten dolar v rámci sentimentální návštěvy. Ovce jsou pak stříhány zejména proto, aby mohly být bílé aranské svetry a ručně tkané tvídové obleky prodány oněm turistům. Na vkus určité klientely je střižen i charakter suvenýrového průmyslu, až na několik (většinou těch drahých) uměleckých a polouměleckých artefaktů jde většinou o ohavnosti typu skleněné koule se zeleným pidižvíkem, ve které sněží třpytivé šupinky, když se s ní zatřese. Tyto předměty umožňují ostříhat turisty. Výsledkem irské ekonomické politiky je neuvěřitelné množství ovcí a turistů. Podnikavý Ir je schopný posadit ovečku i do květináče za oknem. Ovce se toulají bez psů a bez pastevců, samy chodí po silnici, když chtějí změnit pastvinu, samy si organizují svůj rodinný, společenský a politický život a pilně zpracovávají zelené louky svými drobnými, ale neúnavnými čelistmi. Pokud jde o vyjasnění vlastnických vztahů, Irové své ovce poznají podle nastříkaných barevných skvrn. Vezmou sprej a přímo na rouno fouknou červenou, zelenou, modrou barvu. Takže se po pastvinách toulají ovce různých punkerských modelů. U cizinců pak snad stojí za zmínku, že kromě amerických Keltů je v Irsku hodně Čechů, jezdí sem hlavně za prací a dost si to zde pochvalují.