V knize Třešňovou alejí prožívá příchod do staronové vlasti rodina volyňských Čechů. Kdo jsou volyňští Češi?
Ztracená paměť.Archiv obce Třebom.
Od poloviny 19. století docházelo k vlnám emigrací z českých zemí. Důvodem byla většinou neutěšená ekonomická situace a pověsti o skvělé prosperitě a bohatství v cizině. Od 70. let hlavní proud českých emigrantů směřoval do Ruska, kde po zrušení nevolnictví v roce 1861 a po potlačení polského povstání byly nejpříznivější imigrační podmínky. Carská vláda českým přistěhovalcům poskytovala značné výhody: osvobození od daní po dobu dvaceti let, osvobození od vojenské služby, náboženskou svobodu, právo na národní školství a vlastní samosprávu. Jako nejvýhodnější oblast nabízená Rusy se jevila Volyňská gubernie. Gubernie na jihozápadě sousedila s rakouskou Haličí a byla osídlena většinově Ukrajinci (70%). Kromě Ukrajinců zde žili Židé, Poláci, Němci a Rusíni.
První organizovaný příliv českých imigrantů na Volyň proběhl v roce 1868. Jako cíl české emigrace byly vybrány újezdy Rovno a Dubno. V počátcích kolonizace byla povolena náboženská svoboda, později pod silným tlakem přecházeli Češi k pravoslaví, jen malá část zůstala katolíky, reformovanými evangelíky či baptisty.
Od počátků usídlení na Volyni se Češi potýkali se zaostalostí místních obyvatel. Ukrajinci žili v chatrčích, hospodařili trojpolním způsobem, nepěstovali pícniny ani brambory, neznali hnojení. Češi zaváděli nové zemědělské postupy a pěstování nových plodin (cukrová řepa, jeteloviny, olejnaté plodiny a chmel), budovali podniky potravinářského průmyslu (mlýny, mlékárny, cukrovary, roku 1871 první pivovar), zakládali strojní manufaktury, cihelny, řemeslnické dílny, pokrok předvedli i v chovu dobytka, včelařství, ovocnářství.
České vesnice a osady patřily mezi nejkrásnější na Volyni. První obydlí byla velice skromná (zemljanky, provizorní kůlny), později si stavěli vlastní domy. Ve vesnicích byly upravené zelené plochy, květinové zahrady, ovocné sady, v každé vesnici byly obchody.
V důsledku Rižského míru se v březnu 1921 Volyň rozdělila na dvě části: západní polskou a východní sovětskou. Centrem východní polské části Volyně se stalo město Luck.
V roce 1939 po útoku Německa na Polsko západní část Volyně obsadil Sovětský svaz.
Po napadení Sovětského svazu v roce 1941 Volyň okupoval wehrmacht. Během brutální německé okupace na Volyni tajně operovali banderovci, jejichž cílem bylo vyhlášení samostatného ukrajinského státu. Zároveň na Volyni probíhalo rozsáhlé partyzánské hnutí řízené z Moskvy. O území ale mělo zájem i ilegální hnutí Poláků. V roce 1943 založili Češi na Volyni tajnou odbojovou organizaci Blaník.
Od února 1944, kdy se sovětsko-německá fronta dostala na západní Volyň, se volyňští Češi, muži i ženy, masově hlásili do Svobodovy československé vojenské jednotky. Byli přímými účastníky bojů o Duklu, karpatské operace a ostravské operace, podíleli se na osvobozování Prahy a na bojích s wehrwolfy.
V roce 1946 byla podepsána mezi vládami Sovětského svazu a Československé republiky mezistátní dohoda o reemigraci volyňských Čechů. V roce 1947 začala být reemigrace realizována.
Někteří z volyňských Čechů se vrátili do Česka až v devadesátých letech 20. století.
